Zeměpis
Turecko se rozkládá mezi 36. až 42. stupněm
severní šířky a 26. až 45. stupněm východní délky na celkové ploše
814, 578 km2. Naprostá většina území patří asijské části země (790,
200 km2), zatímco v Evropě leží pouze něco přes 3%. Obě části jsou odděleny
Marmarským mořem a průlivy Bospor (Bogazici) a Dardanely (Çanakkale). Na této
ploše žije asi 65 milionů obyvatel, což z Turecka činí sedmnáctou
nejlidnatější zemi na světě. Z nich je drtivá většina Turků, jedinou početnější
menšinu tvoří Kurdové (přes 6%). Turecko má suchozemské hranice s osmi státy:
evropská část má přes 400 km hranic s Řeckem a Bulharskem, na severovýchodě
sousedí s bývalými sovětskými republikami Gruzií, Arménií a Nachičevanskou
autonomní oblastí, na jihovýchodě s Íránem, Irákem a Sýrií. Celková délka
hranic činí 2.753 km, k nimž lze ještě připočítat 8.333 kilometrů pobřeží.
Země tvoří poměrně pravidelný obdélník dlouhý 1.660 a široký 550 km,
který lze zhruba rozdělit na sedm regionů (od západu k východu):
Marmarská oblast zahrnuje Marmarské moře (tj. rozšíření mezi oběma průlivy),
evropskou část Turecka a přilehlé anatolské pobřeží. Malá rozlohou je
nejhustěji osídlena a strategicky významná. Největšími městy jsou v
Evropě Edirne a z větší části asijský Istanbul. Nejvýznamnějším
vrcholem je asi 2500 metrů vysoký Uludag (známý také jako bájné sídlo
bohů Olymp), středisko turistiky a zimních sportů u Bursy. Evropská část
je spíše nížiná, s vrcholky pohoří Istranca dosahujícími až 1000 metrů.
Egejskou oblast tvoří velmi členité pobřeží Egejského moře a část
vnitrozemí až k anatolské náhorní plošině. Tento velmi úrodný region se
- spolu s Marmarskou oblastí - podílí na zemědělské produkci státu téměř
jednou polovinou. Mezi nejdůležitější, z velké části exportní plodiny,
patří tabák, hrozny, olivy, fíky a bavlna.
Černomořská oblast tvoří úzký, hustě zalesněný pobřežní pás, který
je od vnitrozemí oddělen Pontským pohořím, přecházejícím na východě v
Kavkaz a Arménskou vysočinu. Převažují jehličnaté lesy, které oblasti dávají
poněkud "slovenský" charakter. Nejdůležitějšími městy jsou
Samsun a Trabzon, daří se tu plodinám, které vyžadují dostatek vláhy
(kukuřice, čaj).
Anatolská náhorní plošina, zvaná také Centrální Anatolie, je od okolí
oddělena horskými pásmy, která značně redukují objem srážek. Postupně
se zvedá od západu na východ z 800 až k 2000 metrům. Západní části plošiny
dominuje hlavní město Ankara, suchá krajina na východě, zvaná Kapadokie,
je zajímavá svým vulkanickým charakterem. Její bizarní ráz ovlivňuje
tradiční pastevectví (převažují ovce, ale i angorské kozy).
Středomořská oblast, zvaná též Turecká riviéra, přechází z teplého,
ovoci a zelenině přejícího pobřežního pásu v zalesněná pohoří Tauru.
Největší pobřežní město Antalya je zároveň prvořadým turistickým
centrem. Na východě Středomoří, mezi toky Ceyhan a Seyhan, leží úrodná
nížina s historickým jménem Kilíkie.
Východní Anatolie, s většinou území v nadmořské výšce 1500-2000 metrů,
se vyznačuje drsnějším kontinentálním podnebím. Pěstuje se hlavně obilí,
rozšířené je pastevectví jak skotu, tak bravu. Na hranici s Íránem se
nachází nejvyšší turecká hora Ararat (Agri Dagi - 5165 metrů n.m.), stejně
jako jiné vrcholy regionu (Nemrut, Süphan, Tendurek) vulkanického původu.U
hory Süphan, asi 90 km od íránských hranic, leží největší turecké
jezero Van.
Jihovýchodní Anatolie je poměrně jednotvárná, suchá oblast, i přesto, že
jí protékají budoucí veletoky Eufrat a Tigris. Hlavně na prvním z nich
byly vybudovány mohutné přehradní nádrže, které změnily ráz krajiny (a
jsou příčinou syrských stížností). Z hospodářského hlediska jsou veledůležitá
zdejší ropná pole.
Pohoří v Turecku jsou součástí alpsko-himálajského
systému. Pontské pobřeží na severu země je tvořeno hlavně starými
krystalickými masívy a dosahuje největších výšek ve své východní části
(s nejvyšší horou Kaçkar 3937 m), stejně jako jižní pohoří Taurus, dělené
na Západní Taurus (až 3000 metrů n.m.), Antitaurus (až 3500 metrů n.m.) a
Východní Taurus. Taurus je tvořen převážně křídovými vápenci s dobře
vyvinutými krasovými jevy (viz doporučení). Obě pohoří se stýkají na východě
země s nejvyšší horou Turecka Araratem.
Vodopis: Turecké pobřeží omývá čtvero moří: Černé na severu, Marmarské
na severozápadě, Egejské na jihozápadě a Středozemní na jihu. Marmarské
moře je od Černého, respektive Egejského odděleno významnými průplavy
Bospor a Dardanely. Největší jezera - Van a Tüz - jsou slanovodní. Nejdelší
řeka Turecka Kizilirmak se vlévá do Černého moře. Strategicky významná
je řeka Aras, která tvoří část hranic s Arménií. V Turecku pramení i
oba veletoky Eufrat a Tigris, na kterých byly postaveny mohutné přehrady a
které tečou dále do Sýrie a Iráku. Do Iskenderunského zálivu Středozemního
moře se vlévají Seyhan a Ceyhan. Nejdůležitějšími toky egejské oblasti
jsou Velký a Malý Menderes (řecky Maiandros).
Fauna je rozmanitá, v samotném Turecku žije víc druhů než v celé Evropě,
které se zhruba dělí na stepní a lesní. Z dravců zaslouží zmínku hnědí
a syrští medvědi na svazích Tauru, rysi, kuny, divoké kočky, vzácně
levharti, ve stepích šakali. Kromě vysoké, běžné i v ČR, jako jeleni,
srnci a mufloni, se v lesích vyskytují i divocí osli, ve stepích gazely.
Ptactvo je neméně bohaté, včetně racků, čápů, volavek, ale i orlů a
supů. Jen v rezervaci Kuş Cenneti u jezera Manyas se vyskytuje 239 druhů. V přísně
chráněné černomořské jeskyni u Ünye žijí vzácní tuleni druhu Monachus
monachus. O moře se dělí, mimo jiné, s delfíny a karetami. Flora do značné
míry závisí na nadmořské výšce a objemu srážek. Na severu převažují
jehličnaté lesy, na centrální náhorní plošině stepní traviny až
polopouště. Oba pásy patří do ponticko-středoasijské podoblasti, odlišné
od podoblasti středomořské s porosty makchie, dubu, myrty, olivovníku, vavřínu
apod.