Upozornění

Turečtina
patří do oguzské (jihozápadní) skupiny tureckých jazyků altajské jazykové rodiny. Jejími nejbližšími příbuznými jsou ázerbajdžánština, turkmenština a některé další, málo rozšířené jazyky. Je jazykem aglutinačním, to znamená, že každý morfém může vyjádřit pouze jeden význam. Kromě toho zachovává vokalickou harmonii a tedy připodobňuje samohlásky v příponách samohláskám ve slovním základě. Např. je-li znak pro množné číslo -lar a pro 2. pád -an, řekne se zub diş, zubu dişin, zuby dişler a zubů dişlerin, avšak park park, parky parklar atd. Turečtina rozeznává kromě samohlásek a, e, i, o, u ještě i (tvrdší i), ö, ü (jako v němčině). Naopak y se čte "anglicky" jako české j. Souhláskový systém se češtině podobá v tom, že také vyjadřuje š, č apod. jediným písmenem: ş, ç (např. çay = čaj). Kromě toho má zvláštní souhlásku g, např. dag (čti dai:) - hora.
Moderní turečtina se vyvinula z osmanské turečtiny, kterou ovlivňovaly především arabština (jazyk islámu a vědy) a perština (oblíbený jazyk krásné literatury). V rámci Atatürkových reforem se v roce 1928 přestala zapisovat arabskými písmeny a přešla na latinku. Dnes jí mimo Turecko hovoří početné menšiny v bývalé Jugoslávii (asi 200 tisíc), Bulharsku, Řecku (půl milionu) a Německu. Na Kypru tvoří Turci asi pětinu obyvatel (120 tisíc).

Kurdové
jsou většinovými obyvateli Kurdistánu, geografické oblasti zahrnující kromě východního Turecka i přilehlé oblasti Sýrie, Iráku, Íránu a Kavkazu. Soudě podle jejich jazyka jsou indevropského původu. Zmíněni od 12. století, kontrolovali Kurdistán do roku 1514, kdy byli rozděleni mezi Osmanskou a Perskou říši. Mírová smlouva po 1. světové válce počítala s vytvořením jejich samostatného státu, což znemožnilo nejen Turecko, ale i Velká Británie, která by tím přišla o ropná naleziště v severním Iráku. Kurdská povstání byla několikrát potlačena, v Turecku hlavně v letech 1944-45 (kdy existovala kurdská republika Máhabád na území Íránu) a 1978-79. Značná část Kurdů zvolila emigraci (jen v Berlíně se jejich počet odhaduje na půl milionu). Tehdy byla také založena extrémně levicová Kurdská strana pracujících PKK, která se od roku 1984 věnovala ozbrojeným útokům proti státní moci. V jejím čele stál již od založení Abdullah Oçalan (*1949), zvaný "šedý vlk" nebo také "Apo" - strýček. Hlavní stan měl v Sýrii, odkud řídil akce typu vraždění tureckých učitelů a demolování úřadů. Počet obětí PKK se odhaduje na 30 tisíc, mezi nimi i umírnění Kurdové, což Oçalana zkompromitovalo u Kurdů v oblasti, zatímco jeho popularita v Evropě a Americe byla značná. V 90. letech byl vykázán z Iráku i Sýrie, pobýval v Itálii a na řecké ambasádě v Keni, odkud byl v únoru1999 za nejasných okolností unesen do Turecka (což stálo křeslo tři řecké ministry). To ho odsoudilo k trestu smrti, který však jen ztěží vykoná, protože by si tím prakticky uzavřelo cestu do EU. Současná situace je poměrně klidná, běžný návštěvník registruje jen časté rutinní kontroly a vojenské hlídky v kurdských oblastech (města jako Muş, Dogubayazit atd.). Od roku 1991 se smí oficiálně mluvit kurdsky, tedy kromě zdělovacích prostředků. V běžném styku s domorodci se kurdský dům dá identifikovat podle toho, že v něm chybí obligátní Atatürkova podobizna.

Svátky:
dělí se na státní a náboženské.
Státní: 1. ledna - Nový rok
23. dubna - Den nezávislosti, Den dětí
19. května - Vzpomínkový den na Atatürka, Den mládeže a sportu
30. srpna - Den vítězství
29. října - Den republiky

Náboženské svátky se orientují podle lunárního kalendáře s rokem o 254 dnech a nemají tedy pevná data. Hodně obchodů a úřadů je zavřeno a v některých oblastech se může slavit i týden. Zde je situace v roce 2001:
5-8 března: Kurban Bayrami (arabsky íd al adha): Velký neboli obětní svátek v den, kdy poutníci obětují v Mekce.
16-18 prosinec: Şeker Bayrami, radostný svátek ukončení půstu na závěr měsíce Ramadánu. Celý Ramadán je pravověrným muslimům zakázáno jíst a pít ve dne, což sice v liberálním Turecku není dodržováno, nicméně omezení jsou citelná - a mají blahodárný vliv na noční život.