Historické památky

Paleolitické památky jsou kromě muzeí v Ankaře a Istanbulu k vidění in situ v některých jeskyních na jižním pobřeží, např. Beldibi, Öküzlim a Kum Bucagi.

Z neolitických sídlišť získal světovou proslulost Çatal Hüyük, město bez ulic, kde se do domů vcházelo střechou po žebřících. Zajímavý je vysoký počet svatyň. Nálezy z Çatal Hüyük, Alaça Hüyük a dalších lokalit jsou soustředěny v ankarském muzeu anatolských civilizací.
Významnou památkou na říši Chetitů je její bývalé centrum Chattušaš (Bogazköy), asi 150 km východně od Ankary. Patří do světového dědictví UNESCO. Rozkládalo se na ploše 170 ha (2 x 1,5 km), z mohutných hradeb se dobře zachoval jižní val, 250 metrů dlouhý a 80 široký, nahoře zakončený hradbami. Vede jím 70 metrů dlouhý tunel, který mohl sloužit k nenadálým výpadům. V opevnění byly brány, z kterých je nejznámější západní Lví brána. Její lvi jsou ovšem kopie, originály, spolu s mnoha dalšími sochami, reliéfy či hliněnými figurkami jsou opět v Ankaře. Tyto hliněné figurky jsou natolik typické, že se staly hlavními suvenýry oblasti. Patinu získávají několikanásobným nanesením vrstvy popela a jejím vyleštěním. Nedaleká svatyně Chetitů Yazilikaya má v reliéfu vytesané postavy krále Tudchaliji a některých - převážně churritských - božstev, jako hlavního páru Tešupa a Chepat, nebo jejich syna Šarrumy. Nejlepší světelné podmínky k prohlídce nepříliš rozsáhlých, ale typických reliéfů, umístěných do úzkých soutěsek, nastávají po poledni.
Z kultur 1. tisíciletí byli kolonizujícími Jóny nejméně ovlivněni Lýkové, jejichž památky lze obdivovat na pobřeží jižního Turecka, mezi Egejským a Středozemním mořem. Západně od města Kaş, bývalého střediska říše, leží bývalý lycký přístav Patara, východně od Kaşe uchvátí potopené zbytky Kekovy, o něco dál po pobřeží leží Myra (Demre), známá především jako biskupské sídlo svatého Mikuláše, kde se však zachovaly i lýcké skalní hrobky. Další rozsáhlá nekropole Lymira se nachází nedaleko od Finike, města založeného (jak již název napovídá) Foiničany. Typické jsou tumby ve tvaru obrácené lodi, v které odjíždí duše zemřelého, nebo hrobky, vytesané do kolmých skal u Fethiye i jinde. Často jsou lýcké památky v celé oblasti překryty novější antickou vrstvou. Na říši Frýgů upamatuje monumentální hrobka krále Midáse u Midas Şehri, za Lýdy se jezdí do Sard, kde se kromě jiného zachovala rozsáhlá židovská synagoga.
Antické památky se v Turecku a hlavně egejské oblasti zachovaly v mimořádném množství i kvalitě. Z doby archaické a klasické vynikají Assos (fasáda Athénina chrámu je ovšem v istanbulském archeologickém muzeu), Apollónova věštírna v Didymách, nejvýznamější město tehdejší Malé Asie Milét, Priéné atd. V Efesu se z proslaveného Artemidina chrámu zachovalo ubohé torzo, zato helénismus je zastoupen tak bohatě, jako málokde jinde (viz místopis). Dalšími významnými centry helénistické kultury byly Aphrodisias (s proslulou sochařskou školou), Pergamon, Asklepion, Xanthos a další. Na antické památky lze narazit i na nečekaných místech, jako třeba v istanbulských cisternách z byzantské doby, které stojí na stovkách dórských a korintských sloupů. Výrazný příklad kulturní kontinuity poskytuje Trója, obývaná od počátku 3. tisíciletí pře n.l. až do konce doby římské (viz místopis).

Památky judaismu
Židé měli pověst spolehlivých osadníků a starověcí vládci je občas přesídlili do revoltujících oblastí jako uklidňující element. Tak se dostali i do Sard, bývalého hlavního města Lýdů, kde se zachovala jejich majestátní synagoga. Po vypovězení ze Španělska (1492) přijely tisíce Židů do Osmanské říše a značně přispěli k jejímu blahobytu za sultána Sulejmána. V Istanbulu bydleli v židovské čtvrti, která se dodnes zachovala mezi Theodosiovými hradbami a Zlatým rohem.

Památná místa raného křesťanství

Křesťanství se z Palestiny bleskově rozšířilo i do Malé Asie, dnešního západu Turecka. V Novém Zákoně jsou zmiňovány křesťanské obce v Antiochii, Assu, Efesu, Iconiu (Konya), Laodikei (u Konyi), Lystře, Milétu, Perge i jinde. Sám apoštol Pavel pocházel z Tarsu na středomořském pobřeží, kde ukazují jeho rodný dům, a po Malé Asii se nachodil víc než nejzdatnější průvodci, jako ukazují třeba Skutky apoštolské 15, 36-16, 8. U Antiochie se prý Petr i jiní skrývali v jeskyni. Blízko Efesu dožila Panna Maria (Slavičí hora aneb Meryemana) i evangelista Jan (Selçuk). Apoštol Filip měl být ukamenován okolo roku 85 v Hierapoli a s evangelizací východní Anatolie jsou tradičně spjati apoštolové Tadeáš a Bartoloměj. Od počátku 2. století působili v některých městech významní apoštolští otcové, jako Pappias v Hierapoli nebo Polykarpos ve Smyrně. Po legalizaci křesťanství proběhly v dnešním Turecku první církevní koncily: první v Nicaei (Iznik) roku 325, druhý v Konstantinopoli (Istanbul) v roce 381, třetí v Efesu 431 a čtvrtý v Chalkedonu 451. Památky na raně-křesťanské dějiny nebývají nijak majestátní, ale mají osobitý půvab - vždyť dnes tvoří křesťané v Turecku nevýznamnou menšinu. Nejstarším, zčásti přístupným kostelem je sv. Irena v areálu Topkapi v Istanbulu, nejvýznamnějším po stránce umělecké Hagia Sophia ze 6. století, po stránce historicko-symbolické snad i kostel v Izniku (dnes polorozpadlý), kde proběhl první církevní koncil.
Na přelomu 1. a 2. tisíciletí vyrostly na severovýchodě dnešního Turecka, který tehdy patřil Arménii, nádherné sakrální stavby. Jejich architektura, která vykazuje vlivy íránské, řecké i syrské, má některé typické společné prvky: chrámy stojí většinou na kopcích, mají nevelký rozměr a vnitřní rozvržení se z vnější podoby nepozná. Zpravidla jsou zhruba středově souměrné, s vysokou centrální kupolí. Stavěny jsou z vyplňovaného zdiva (dvě řady kamenů vyplněné sutí), s minimem opěrných prvků. Nejznámější je romantický kostelík svatého Kříže na ostrově Akdamar ve Vanském jezeře, postavený v 1. polovině 10. století (viz místopis - Van). Největší koncentraci arménské architektury je možno spatřit v Ani na turecko-arménské hranici. Město, v jehož názvu je slyšet dřívější zasvěcení íránské bohyni Anáhitě, leželo na ostrohu nad řekou Arpaçay (arménsky Achurjan), která se zde hluboko zařezává do krajiny a bylo chráněno dvojitou hradbou s opakujícími se motivy kříže. Před tisíci lety mělo prý tisíc kostelů, deset tisíc domů a sto tisíc obyvatel, poté chátralo za Seldžuků a Kurdů, až ho roku 1319 zničilo zemětřesení. Proslulý most - i z něj zbyly jen trosky - ho činil důležitou křižovatkou, vedla tudy i hedvábná cesta. Zdejší katedrálu postavil v 2. polovině 10. století slavný stavitel Tiridates, který mimo jiné opravoval i Hagii Sofii v Istanbulu. Je to typický kopulový halový chrám v jihovýchodní části města. Krátce nato byl postaven kostel svatého Řehoře, věrná zmenšená kopie katedrály ve Zvarnotsu. Z 11. století jsou chrámy Apoštolů a Spasitele, jehož kopule je však pozdější (14. století). Nejlépe se zachoval chrám svatého Řehoře z roku 1215, vymalovaný v gruzínském stylu, který stojí nebezpečně blízko říčního srázu. Nedaleko od Ani, v krajském městě Kars, je kostel Dvanácti apoštolů (dnes muzeum) a taktéž arménská pevnost Narin Kale. Z dalších více či méně zachovaných kostelů dále ve vnitrozemí jmenujme alespoň vysoký Öşk Vank severně od Erzurum z 10. století s dobře zachovanými freskami a reliéfy.
Osmanské umění zastupují četné mešity a paláce, hlavně v Istanbulu a okolí. Poslední staletí nic převratného nepřinesla, i když např. z pohledu na Atatürkovo mauzoleum může mrazit v zádech.