Náboženství

Obyvatelé Turecka jsou v naprosté většině muslimové, stát však nestojí na právu islámském (šarí´a), ale světském. O výjimečný příklad sekularizace islámského státu se zasloužil první turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk, jehož charakteristický výrok "nejlepší náboženský vůdce je věda" zdobí ankarskou univerzitu. Z tureckých muslimů je asi 80% sunnitů, zatímco necelých 20% se hlásí k radikálnímu šíismu. Ze čtyř hlavních právních škol (mazhabů) sunnitského islámu (hanafíjská, málikovská, šáfiovská a hanbalovská) převládá v Turecku tolerantní hanífovská, která umožňuje i jinověrcům návštěvu mešit a jiných tradičních muslimských objektů, pochopitelně mimo čas modlitby. Ten nastává pětkrát denně - za úsvitu, v poledne, odpoledne, při západu Slunce a po setmění - a je oznamován muezínem v typickém volání z minaretu: "Bůh je mocný. Vyznávám, že není boha kromě Boha. Vyznávám, že Mohamed je posel boží. Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k blahodárnému činu! Bůh je mocný. Není boha kromě Boha." V Istanbulu i jinde se množství lidí modlí nejen v mešitách, ale i přímo v krámcích nebo na ulicích, zásadně však na nějaké podložce. Pokud jsou vyrušeni, jejich modlitba ztrácí platnost. Každý by měl být při návštěvě mešity přiměřeně oblečen, zahalena by měla teoreticky být u mužů část od pupku ke kolenům, u žen celé tělo včetně vlasů, tolerují se odhalené ruce a nohy od kolen.
Mnoha peripetiemi prošly súfijské řády. Byly zakázány v roce 1925 a jejich centra (tekke) zavřena pro šíření pověr. Koncem 30. let byly ničeny hroby a svatyně jejich světců. Po druhé světové válce se situace uvolnila, také díky jejich přitažlivosti pro zahraniční turisty. Některé řády, pojmenované po svých zakladatelích, přežívají dodnes, ovšem rozhodně se nedá mluvit o jejich renesanci. Je to již za osmanů pronásledovaná bektašíja, jejíž zakladatel Haçi Bektaş Veli žil ve 13. století ve stejnojmenném městě a do které vstupovalo mnoho janičářů (chlapců křesťanských rodičů, kteří tvořili elitu osmanské armády), tichá naqšbandíja, mauláwíja (viz místopis-Konya) nebo tidžáníja.
Zajímavá je šíitská menšina, zvaná alawité. Kromě typických šíitských rysů (uctívání Alího, truchlení nad Husajnovou smrtí v bitvě u Kerbelá, tradice imámů) převzali množství křesťanských prvků (slavení vánoc a dalších svátků, křesťanská osobní jména). Boží moc je vyjádřena trojicí Alí, Mohamed a Salmán al-Farísí, která personifikuje boží podstatu, projev a poznání. Alawité také věří v převtělování a návrat zbožných duší mezi hvězdy. Zvláště mezi chudými Kurdy se mnozí hlásí k jiné šíitské sektě, lidu pravdy (ahl-e haqq). Věří v příchod "Pána času" a poslední, sedmé epochy, zvané "Pravda" (haqíqa). Předchozí epochy byly: uzavření v perle, stvoření, epocha Alího, epocha práva (šarí´a), epocha cesty (taríqa) a epocha náboženské zkušenosti (ma´rifa).
Kromě muslimů žijí v zemi i křesťané a židé. V Istanbulu jsou křesťanské kostely (unitářský, pravověrný, svatého Antonína) i synagoga Nevej Šalom ve čtvrti Ortaköy.