Místopis - první část
Místopis - druhá část
Ankara
Hlavní město Turecka. Jeho historie sahá daleko do minulosti, žili zde již
Chattijci a Chetité, po nich Frýgové a Lýdové. Ve 3. století před n.l.
se stalo jedním ze středisek keltských Galatů, kteří založili jeho
citadelu, a poměrně důležitým městem bylo i za Římanů, kteří ji
dokončili. Poté význam Ankary upadal v době byzantské, seldžucké
(dobyta roku 1073) i osmanské (od 1402). Počátkem 20. století v ní žilo
pouhých 20 tisíc obyvatel, avšak Atatürk si ji vybral za centrum odboje,
dokázal u ní odrazit řeckou armádu a 13. října 1923 byla vyhlášena
hlavním městem Turecké republiky. Moderní Ankaře dominuje vyhlídková věž
Atakule, letiště Esenboga je vzdáleno 25 kilometrů od centra. Ankara neoplývá
památkami (kromě citadely zaslouží zmínku římské lázně z 3. století
u ulice Çankiri), ale má výhodnou polohu pro cesty do Kappadokie, Chattušaš,
nebo frýžských měst Gordion a Midas Şehri, k tomu bohaté ubytovací
kapacity, k oddechu velkoryse založený park v centru a především Muzeum
anatolských civilizací nedaleko citadely, které schraňuje bohaté sbírky
neolitické, chetitské, urartské a mnohé další. Bylo vyhlášeno nejlepším
evropským muzeem roku 1997. V létě se otevírá každodenně, zbytek roku
mimo pondělí. Kde končí jeho expozice, navazuje Etnografické muzeum se sbírkami
seldžuckými a osmanskými (Talat Paşa Bul., v pondělí zavřeno). Zajímavé
je i Atatürkovo mauzoleum Anitkabir ve čtvrti Anittepe, dokončené v roce
1953. Nejen architekturou (směs moderních a tradičních prvků), ale i jako
doklad mimořádného kultu osobnosti. Za letních večerů je místem
multimediálních show.
Antakya
je hlavním městem nejjižnější turecké provincie Hatay, jak bývá
také někdy nazývána. Založil ji roku 307 před n.l. Antigonos, ale už o
šest let později ji získal jiný Alexandrův vojevůdce Seleukos I. Nikátor,
který ji učinil svým hlavním městem. Leží na nejdůležitější syrské
řece Orontu a historicky i geograficky patří spíše do Syropalestiny než
Malé Asie. Od svého vzniku byla značně kosmopolitní, kromě Syřanů v ní
žilo mnoho řeckých kolonistů z Makedonie a Atén. Na přelomu letopočtu měla
snad až půl milionu obyvatel, tedy mnohem víc než dnes (asi 180 tisíc).
Ulice byly vydlážděné deskami z bílého mramoru a vroubené špalíry
soch, v noci je osvětlovaly pochodně a olejové lampy. Domy měly zpravidla
tři patra, spávalo se na střechách. Gigantická socha Apollóna, městského
patrona, byla z bílého mramoru, s pozlaceným oděvem, vlasy a loutnou. Nad
prosperitou bděla bohyně Týché, znázorněná bronzovou sochou nadživotní
velikosti. Za odpočinkem se chodilo do rozsáhlého vavřínového háje
nymfy Dafné, který si velmi oblíbil Pompeius. V Antiochii vznikla jedna z
prvních křesťanských obcí, stala se sídlem patriarchy a vynikající, i
když ne vždy zcela ortodoxní exegetické školy. Část té doby ožívá v
Hatajském muzeu, které se pyšní druhou nejlepší sbírkou mozaik na světě.
Další dějiny jsou už mapovány významnými dochovanými objekty: za císaře
Trajána (kolem roku 100) byl postaven desetikilometrový aquadukt, z doby
Diocletiána (kolem 300) se dochoval zbytek mostu. Hradby pamatují císaře
Justiniána (6. století), vylepšeny byly v 10. století, kdy dosahovaly délky
12 km se 400 věžemi. Křižácká pevnost nad městem je z 11. století a mešita
Habib Neccar Çamii ze století 13., poté, co Antiochii dobyl a vyplenil sultán
Bajbars. Uvrhl tím kdysi slavné město do trvalé deprese.
Na severním kraji města je Petrova jeskyně, kde se ukrývali první křesťané.
Ve 12. století nad ní křižáci postavili kostel, jehož podlahové mozaiky
se zachovaly. Asi 8 km jižně od města, v Harbiyi, stál významný Apollónův
chrám s věštírnou. Info: Vali Ürgen Alani 47, tel: 0326-216 06 10, fax:
0326-213 57 40.
Pobřeží Černého moře
se znatelně liší od zbytku země a je nazýváno "turecké
Alpy". Dostatek srážek svědčí pěstování plodin jako tabák, čaj,
obilí a ořechy. Největšími městy jsou Amasra, Sinop, Samsun a Trabzon.
Mezi nimi leží ještě turisticky neobjevená země, charakteristická strmými
zalesněnými vrchy pontského pohoří, na kterých tu a tam stojí tradiční
dřevěné rybářské domky a horské chaty. V jednom z údolí jižně od
Trabzonu láká turisty fantasticky položený klášter Sumela, na východě
se terén zvedá až k hoře Kaçkar, vysoké téměř 4000 metrů.
Efes
znamená v semitských jazycích konec, kraj světa. Skutečně tu kdysi
končila hedvábná stezka i "semitský" svět. Zato pro národy Malé
Asie byl odjakživa místem setkávání. Postupně tu dominovali Kárové, Frýgové,
iónští Řekové, Lýdové. Město si oblíbil Alexandrův vojevůdce
Lysimachos, roku 190 před n.l. připadlo Pergamonu, poté Římu. Efes byl významným
střediskem raného křesťanství, tehdy měl snad 300 tisíc obyvatel. Kvetl
ještě za doby císaře Hadriána, avšak roku 262 byl vydrancován Góty,
668 obsazen Araby a ve 14. století Seldžuky. Zároveň ustupovalo moře a přístav
se - obrazně i doslova - ocitl na suchu. Shoda okolností tak přispěla k
tomu, že se zachovalo poměrně intaktně celé antické město a to dělá z
Efesu jednu z nejvyhledávanějších tureckých lokalit.
Genius loci je spjat především s ochránkyní města, velkou bohyní
Artemis. Její chrám s posvátným okrskem stál u Efesu jistě od 7. století
před n.l. a po každém zničení - kdysi ho zapálil Hérostratos, aby se
stal slavným - byl ještě nákladněji vystaven, až jeho rozměry 115 x 55
metrů obklopovalo 127 devatenáctimetrových sloupů. Byl považován za
jeden ze sedmi divů světa, žel dnes stojí jediný sloup a celý areál nepůsobí
zrovna velkolepě.
Z mnoha lákadel města zmiňme hlavní třídu, kdysi krytou, která vede od
přístavu k divadlu, které mohlo ve svých třech sekcích a šedesáti šesti
řadách pojmout až 25 tisíc návštěvníků. Cestou míjí Celsovu
knihovnu, ojedinělou svými dvěma patry sloupů. Nechal ji postavit syn
Julia Celsa, správce provincie Asie. Vedle ní stojí nevěstinec jako
praktické naplnění řeckého ideálu kalokagatia - jednoty ducha a těla. Před
ní se cesty dělí: svatá cesta vede od divadla na horní agoru, tzv. cesta
kurétů k Hadriánovu chrámu, lázním Scholastiky, Trajánově studni (s
neskutečně jemnými reliéfy) a k odeionu z 2. století. Jenom zmínit lze
Magnésijskou bránu, gymnasion, sloupovou galerii, Isidin chrám, prytaneion
(radnici), Memniův pomník přestavěný na kašnu, nymfeon, Domitiánův chrám,
atd atd... Vstupné do Efesu činí ca. 120 Kč, 28.-30. dubna zde probíhá
divadelní a folklórní festival.
Významnou památkou na rané křesťanství je poutní místo, které navštívil
i Jan Pavel II. - Meryem Ana. Zde údajně žila a zemřela Panna Marie,
alespoň podle zjevení, kterého se dostalo jedné Němce. Ta sice nikdy v
Turecku nebyla, ale detailně toto místo popsala a podle jejího popisu se
skutečně roku 1891 našlo. Není nijak monumentální; skryté v lese, s malým
kostelíčkem či spíše domkem a oltářem pod širým nebem, jedním slovem
bohulibé. Jsou tu připravené nástěnky plné papírků a hadříků s přáními
poutníků a před nimi ožvýkačkovaný strom těmi, kteří se spokojí s přáním
v duchu. Nejvíc živo je tu samozřejmě 15. srpna, na svátek Panny Marie.
Nejbližším městem (asi 5 km na východ) je Selçuk, kde je turistická
kancelář na Atatürk Mah., Agora Çarşisi 35, tel + fax: 0232-892 69 45.
Naproti ní je místní archeologické muzeum, zasvěcené nálezům z Efesu,
včetně charakteristické sochy Artemis jako bohyně plodnosti s množstvím
prsů. Dominantou města je byzantská citadela, která ukrývá kostel,
postavený za císaře Justiniána nad hrobem sv. Jana evangelisty. Známá je
i mešita Isak-Bey ze 14. století. V lednu Selçuk ožívá velbloudími závody,
velmi dobré levné ubytování nabízí penzión OUTBACK (adresa: Turgut Reis
Cad. 52, Selçuk, tel: 0232-892 24 52). Nejbližší moderní přístav je jižněji
v Kuşadasi (info: Liman Cad. 13, tel: 0256-614 11 03, fax: 0256-614 62 95). Příjemné
koupání a vůbec lenošení, hlavně v luxusním hotelu Mehmet Paşa, který
vznikl z bývalé karavanseraje. V okolí je několik kempů.
Istanbul
je největší turecké město, nesporné kulturní a turistické centrum
země, unikátně položené na dvou kontinentech, oddělených Bosporským průlivem.
Velký Istanbul má přes 12 miliónů obyvatel a neustále roste migrací z
venkova. Ta mu jednak propůjčuje tradičnější charakter, jednak způsobuje
absolutní dopravní chaos na hranici kolapsu. Spíše raritou než pomocí je
druhé nejstarší metro na světě se dvěma stanicemi, ale staví se nové,
s cílem odlehčit alespoň historickému jádru.
Historie města sahá do 7. století před n.l., kdy zde byla v rámci řecké
kolonizace založena osada Byzantion. Ta byla poněkud rozšířena počátkem
3. století za Septima Severa, ale až rozhodnutí Konstantina Velikého
(305-336), který zde založil nové hlavní město Římské říše, určilo
klíčový význam Nového Říma pro další tisíciletí. O založení města
rozhodl, kromě strategických úvah, i sen, který Konstantin považoval za
boží příkaz. Při té příležitosti nechal vztyčit sloup, známý jako
"spálený", neboť byl v 11. století sežehnut bleskem. Pro město
se brzy ujal název Konstantinopol, v slovanských oblastech Cařihrad, nicméně
jeho obyvatelé - ač Řekové - nazývali sami sebe "romanoi" (Římané),
a tento název akceptovali později i muslimští příchozí z východu, kteří
své státy v Malé Asii nazývali Rúm, Rúmský sultanát apod. Postupně
byla Konstantinopol hlavním městem říše Římské, po rodělení roku 395
Východořímské, dále říše Byzantské (s krátkým intermezzem latinského
císařství, které zde v letech 1204-1261 spravovali křižáci) a po jejím
pádu od roku 1453, již jako Istanbul, říše Osmanské. Až Turecká
republika se vědomě distancovala od svého předchůdce a přeložila své
politické instituce do Ankary. Tím vznikl příznivý stav pro přeměnu
istanbulských paláců a mešit na turisticky přístupné objekty. Lze jen
litovat, že převážná většina památek na doby dřívější byla zničena
za ikonoklastických bouří v 8.-9. století a ještě důkladněji křižáky
v roce 1204.
Hradby města pocházejí z konce 4. století a patří mezi památky světového
dědictví UNESCO. Celkový přehled o Istanbulu si lze udělat s patřičným
nadhledem z televizní věže Büyükçamlica, která stojí na asijské straně
města, nebo během plavby po Bosporu. Jeho vody tečou na povrchu z Černého
moře na jih do Marmarského, zatímco v hloubce naopak. Může za to rozdílná
hustota obou moří. Při prohlídce masivních osmanských pevností Anadolu
Hisari (Asijská pevnost) a Rumeli Hisari (Evropská pevnost), které stojí
naproti sobě a hlídají nejužší místo Bosporského průlivu, se vybaví
kritická situace města těsně před pádem do islámských rukou. Severně
a jižně od pevností byly postaveny moderní mosty před Bospor. Jižnější
Bogaziçi ("bosporský náhrdelník") byl otevřen v roce 1973. Denně
po něm přejede až čtvrt milionu aut, vybírá se na něm mýtné. Severnější
most Fatih funguje od roku 1988 a je určen pro dálkovou dopravu. Ale středem
města byl vždy poloostrov u zátoky, zvané "Zlatý roh" (Haliç).
Zde jsou nejdůležitější památky i hlavní turistická kancelář (na
Sultanahmet Meydani mezi Ayasofya a hippodromem, tel + fax: 0212-518 18 02). Zátoka
byla dříve chráněna řetězy, napínanými přibližně v místech, kde je
dnes Galatský most. Na jeho konci postavili Janované Galatskou věž,
vysokou 62 metrů. Kromě výhledu sem mnozí chodí kvůli restauraci, baru a
nočnímu klubu. Na špici poloostrova si osmanští sultáni vybudovali svoji
rezidenci Topkapi, odkud řídili říši až do poloviny 19. 
století. Od té
doby je muzeem (v úterý zavřeno, vstup ca. 120 Kč). U vstupní brány (za
chrámem Hagia Sophia) stojí studna z roku 1478. Na prvním nádvoří je
kostel svaté Ireny, první, který Konstantin ve městě postavil. Ve strohém
interiéru vyniká důvtipná architektura s centrální kupolí a vyvýšenou
apsidou (omezené možnosti prohlídky). Archeologické muzeum bylo založeno
v roce 1846. Má především antické sbírky, mezi nimi i fasádu Aténina
chrámu z Assos a sarkofág Alexandra Velikého. Jeho částí je i muzeum
starého Orientu, které vystavuje sumerské, chetitské, egyptské a asyrské
exponáty (otevřeno denně kromě pondělí 9:30-17:00). Druhou branou museli
již všichni projít pěšky, jen sultán se mohl vést. Za ní, na druhém -
středním - nádvoří, je napravo ohromná kuchyně, postavená proslulým
architektem Sinanem (dnes muzeum čínského porcelánu, křišťálu a stříbra),
poradní místnosti a harém s Bránou eunuchů. Nalevo, vedle harému, jsou bývalá
kasárna s vystavenými povozy. Bránou blaženosti se vejde na třetí nádvoří,
kde byly audienční místnosti a pokladnice, založená Sulejmanem I. V nich
jsou vystaveny největší cenosti Osmanů - trůny s perletí, slonovinou,
perlami a topasy; zlaté svícny osázené tisíci diamanty; jeden z největších
diamantů na světě Kaşikçi (86 karátů); největší známé smaragdy;
zbraně, oděvy atd. Nevyčíslitelnou cenu má knihovna Ahmeda III. (vládl
1703-1730), zatímco pro muslimy je centrem muzea bezesporu expozice islámských
relikvií - věcí, které patřily Mohamedovi a prvním chalífům. Osmané
je převezli do Istanbulu z Bagdádu, když získali titul chalífů a jsou
mezi nimi Prorokův plášť, vlajka, kterou nosil praporečník Eyüp (jeho
hrob u Theodosiových hradeb se stal putovním místem islámu), dopis, meč,
luk a šíp a dokonce i otisk chodidla. Na posledním nádvoří je restaurace
s hezkým výhledem na Bospor. Konaly se tu obřízky princů a sultáni zde
večeřeli o ramadánu.
Hned vedle Topkapi stojí legendární perla Istanbulu, chrám Hagia Sophia
neboli Boží moudrosti (turecky Ayasofya). Za císaře Justiniána ho v
letech 532-537 postavili architekté Anthemios z Trall a Isidor z Milétu na místě
staršího kostela. Při jeho vysvěcení měl Justinián zvolat: "Pochválen
buď Bůh, který mě uznal za hodna postavit tuto stavbu. Šalamoune, překonal
jsem tě!" Jeho nadšení bylo pochopitelné a sdíleli ho i jeho současníci,
kteří opěvovali centrální kupoli, která jakoby ani nebyla součástí
stavby, ale vznášela se na řetězu, upevněném v nebi. Je ve výšce 56
metrů a má průměr 31 metrů, který překonal až chrám sv. Petra ve
Vatikánu. Centrální půdorys je nesen dvěma patry sloupů, kulatý kámen
v podlaze symbolizoval střed Byzantské říše. Ayasofya dodnes patří mezi
deset největších sakrálních staveb na světě, přes četné peripetie,
kterými prošla - 16. června 1054 do ní při ranní bohoslužbě vešel
papežův legát Humbrecht a položil na hlavní oltář bulu, která
znamenala definitivní konec jednotného křesťanství; 13. dubna 1204 vtrhli
do chrámu křižáci a vydrancovali ho; po obsazení Turky byl přeměněn na
mešitu a jeho mozaiky zabíleny. Naštěstí se tím zachovaly do pozdějších
dob, při rekonstrukci v 19. století byly znovuobjeveny, a když Atatürk
vyhlásil mešitu v roce 1935 muzeem, byly postupně opět odkrývány. Na některé
lze pouze upozornit: Kristus Pantokrator nad císařskou branou, Kristus mezi
Marií a Janem Křtitelem, Kristus mezi císařem Konstantinem a císařovnou
Zoe. Na islámskou éru stavby upamatují jen velké tabule s Alláhovými jmény.
Ayasofya je otevřena denně kromě pondělí od 9:30 do 16:30, vstupné ca
200 Kč (bez skupinové slevy), tel. 0212-522 17 50. Vedle ní je velké
parkoviště turistických autobusů a náměstí se třemi obelisky, bývalý
hippodrom, postavený Septimem Severem a rozebraný při stavbě Modré mešity.
Theodosiův obelisk přivezl císař Theodosius koncem 4. století z egyptského
Karnaku, Hadí sloup, spletený ze tří hadích těl, stával u Apollónovy věštírny
v Delfách a Konstantinův sloup nechal podle egyptských vzorů zhotovit v
10. století císař Konstantin, zvaný Porfyrogennet, "zrozený v
purpuru". Kašna na náměstí je darem německého císaře Viléma.
Hned vedle hippodromu nechal císař Justinián postavit velkou cisternu
(Yerebatan Sarnici) na 336 osmimetrových sloupech, přivezených ze starších
antických staveb. Je přístupná po můstcích nad vodou, v které plavou
rybky a mince. Sloupy jsou osvětleny různobarevnými světly a průvodce
nezapomene upozornit na "plačící sloup", po kterém teče voda
vzhůru.
Istanbulské mešity jsou nejčastěji pojmenovány po sultánech nebo jejich
úřednících, kteří je nechali postavit a často jsou pohřbeni v jejich
blízkosti. Jednu z nejstarších nechal postavit dobyvatel (Fatih)
Konstantinopole Mehmed II. Patří k 
posledním stavbám raně osmanského
stylu a její zakladatel zde byl pohřben (1481). Několik dalších mešit
postavil architekt Sinan ve 2. polovině 16. století. Z nich je nejznámější
Sulejmanova mešita (postavena mezi 1550-1557), tvořící velmi jednolitý
celek se čtyřmi minarety a s mnoha kupolemi, které se snižují od středu
stavby. V zahradě je pohřben Sinan i jeho současník, sultán Sulejman I. Nádherný
se svojí ženou. Menší, ale prý ještě vyšší je Rüstem-Paşa Camii od
stejného architekta. Mezi ní a Novou mešitou (Yeni), která stojí hned u
Galatského mostu přes Zlatý roh, je Egyptský bazar s kořením. Na konci
hippodromu, kde stával palác byzantských císařů, postavil počátkem 17.
století Sinanův žák Mehmet Aga Modrou mešitu (Sultanahmet Camii). Soudí
se, že jí chtěl překonat svého učitele a v mnoha směrech uspěl. Každopádně
je Modrá mešita s hippodromem a Ayasofya nejčastějším námětem
istanbulských pohledů. Název získala od 20 tisíc iznických dlaždic modré
a zelené barvy, které tónují světlo uvnitř mešity. Na její stavbu byl
rozebrán blízký hippodrom. Centrální prostor je vysoký 43 metrů, s
kupolí o průměru 22 metrů. Na mešitu navazuje řada menších budov včetně
hrobky sultána Ahmeda I. (zemřel 1617), vnitřní nádvoří se sloupořadím
a šest minaretů, které v islámském světě způsobily nemálo zlé krve,
neboť stejný počet minaretů měla jen mešita v Mekce. Před mešitou se
večer koná světelná show.
Muzea: kromě Ayasofya a Topkapi je nutno vidět i palác Dolmabahçe na břehu
Bosporu. Nechal si ho postavit sultán Abdülmecid I. v polovině 19. století.
V roce 1887 v něm zasedal první turecký parlament, za svých pobytů ve městě
v něm bydlel a zemřel i Atatürk. Přístupný je přijímací sál s 56
sloupy a největším lustrem na světě (4,5 tun křišťálu a 750 svíček).
Kromě toho jsou v paláci umítěny sbírky koberců, křišťálu, malířství
a sochařství 19.-20. století. Za palácem jsou rozsáhlé zahrady, v pondělí
a čtvrtek je zavřeno. Muzeum islámského a tureckého umění sídlí v bývalém
paláci Ibrahima Paşi u hippodromu (tel. 0212-18 18 05, v pondělí zavřeno).
U Modré mešity, směrem k Bosporu, jsou muzeum koberců (neděle a pondělí
zavřeno) a muzeum mozaik, jehož základem jsou mozaiky císařského paláce
ze 4.-6. století (úterý zavřeno). V kostele Chora, který se nachází
nedaleko hradeb ve čtvrti Edirnekapi, se zachovaly fresky ze 14. století.
Kolem kostela je restaurovaná čtvrť se dřevěnými domky z 19. století.
Otevřeno denně kromě úterý 9:30-16:30.
Istanbul láká nejen památkami. Každoročně hostí několik mezinárodních
festivalů, z nichž vynikají filmový (duben) a umělecko-kulturní (červen-červenec).
Velký zážitek je i nákup na Velkém bazaru (Kapali Çarşi), který byl
založen již v roce 1461, má jedenáct bran, šedesát ulic a víc než čtyři
tisíce obchodů. Hlavním artiklem je zlato, ale velký výběr je i z ostatních
drahých kovů, drahokamů, koberců, kožených výrobků, starožitností
atd. Součástí bazaru jsou i restaurace a mešita. Ještě větším
dobrodružstvím je návštěva bleších trhů v Kadiköy, Eminönü nebo v
ulici Çukurcuma ve čtvrti Cihangir. O cenu se samozřejmě všude smlouvá,
osobám se slabšími nervy se proto vyplatí nákup na jistotu, třeba v
moderním megamarketu Akmerkez. Kdo se chce pobavit ve velkém, může navštívit
zábavní park Tatilya, otevřený u Beylidüzü na cestě k letišti.
Okolí Istanbulu
Jižně od města leží chráněná, často navštěvovaná skupinka
ostrovů Kizil Adalar - Princovy ostrovy. Některé jsou osídlené místní
smetánkou, na ostrově Sivri Ada je hřbitov psů, na Burgaz Adasi ortodoxní
klášter Proměny Páně (Metamorphosis). Nejezdí na nich žádná motorová
vozidla, spojení s pevninou zajišťují trajekty z některých přístavů
(Eminönü, Bostanci).
Nedaleko od Istanbulu (alespoň na turecké poměry) leží města s podobným
osudem - také byla kdysi městy hlavními. Je to především Bursa, která
byla hlavním městem Osmanské říše od roku 1326, kdy ji dobyl sultán
Orhan. Z té doby jsou také hlavní památky, jako Velká mešita (Uluçami)
s vnitřní fontánou a vyřezávanou dřevěnou kazatelnou, nebo proslulá
Zelená mešita s přilehlou hrobkou Mehmeda I. přes ulici. V Burse se
zachovaly krásné uličky, známé jsou turecké lázně Çekirge. Tady má
také své kořeny stínové divadlo s hlavními postavami Hacivat a Karagöz.
Jihovýchodně od Bursy se tyčí dva a půl tisíce metru vysoká hora
Olympus (Uludag), nejvýznamnější turecké středisko zimních sportů.
Info: Orhangazi Altgeçidi 1, Heykel, tel: 0224-251 18 34.
Iznik byl náhradním hlavním městem byzantských císařů ve 13. století,
když Konstantinopol okupovali křižáci. Předtím byl dlouho předsunutou
hlídkou v rukou Seldžuků a ještě dříve, v roce 325, se tu konal první
všeobecný křesťanský koncil. Tehdy se město nazývalo Nicaea a kostel
Hagia Sophia v centru města, částečně ruina a částečně muzeum, byl místem
zasedání. Slavné iznické kachle byly v 16.-17. století proslulé po celém
impériu a byly jimi vyzdobeny všechny významné mešity v Istanbulu. Info:
Belediye Işhani Kat 1, No. 130/131, 0224-757 19 33.
Izmit (také Kocaeli) je dnešní název antické Nikomedeie, který se často
zaměňuje s velkoměstem Izmir (Smyrna). Leží na východním konci Marmarského
moře a zlatý věk prožila za císaře Diocletiána, který odtud vládl Římské
říši. Dnes je průmyslovým městem, snadno dosažitelným dálnicí z
Istanbulu.