Kultura

Architektura

Byzantská architektura se dělí na ranou, klasickou a pozdní periodu. Přechodová období jsou jednak "temná staletí" (8.-9.), spojená s ikonoklastickými (obrazoboreckými) bouřemi, jednak latinské císařství (1204-1261). Kostely se staví buď typu baziliky (orientace západ-východ; atrium, nartex, hlavní loď s 2-4 bočními loděmi, vyvýšená apsida s ikonostasem), nebo centrální (původně hlavně baptisteria a martyria menších rozměrů) s kupolí, popř. dalšími nižšími kupolemi po stranách. Fasáda je prostá, v pozdní době zdobená použitím různých stavebních materiálů. Vnitřek bohatě zdoben, buď mozaikami nebo freskami. Základní filozofií je pohyb zeshora dolů (oproti např. gotice) a z východu na západ. Jí je určeno postavení jednotlivých postav a výjevů. Kupole je s oblibou popisována jako "visící z nebe na zlatém řetězu". Z někdejších 500 istanbulských kostelů se jich v různě špatném stavu dochovalo asi 30 a situace v jiných místech je podobná. Alespoň Hagia Sophia a Chora umožňují poznat něco z bývalé slávy.

Osmanská architektura může být dělena do stejných period jako byzantská. V rané době (1300-1453) soupeřily tři styly, z kterých se prosadil styl s jedinou centrální kupolí. Nejstarším příkladem je mešita Haçi Ozbek v Izniku (1333), další významné památky jsou v Burse - Velká mešita (Ulucami) s fontánou uvnitř, mauzoleum Osmana a jeho syna Orhana, Zelená mešita s hrobkou Mehmeta I. Některé vesnice u Bursy (např. Cumalikizik) zachovaly poměrně intaktní síť uliček a mnohé domy až ze 14. století. V Istanbulu se do raného období počítají i první muslimské stavby, jako mešita Fátiha, zatímco Bajezidova mešita je přechodem k novému stylu.
Klasické období nastává s pádem Konstantinopole do tureckých rukou. Sakrální stavby jsou od této chvíle silně ovlivněny chrámem Hagia Sophia. Mešity se staví s vnitřním a vnějším dvorem. Nejslavnějším stavitelem nejen tohoto období, ale celé turecké historie, je Mimar Koca Sinan. Narodil se v Kayseri (asi 1490) a zemřel v požehnaném věku v Istanbulu (1588). Postavil přes 300 budov, především komplex (küliye) Sulejmanovy mešity a mešity Mihrima, Sehzade a Rustempaşa v Istanbulu, nebo mešitu Selimiye v Edirne, před kterou má pomník. Její prosvětlený interiér je nejlepším dokladem Sinanovy geniality. Jeho významný pokračovatel a žák Mehmet Aga je architektem Modré mešity ze začátku 17. století.
Poklasické období, zhruba mezi lety 1720-1890, bylo silně ovlivněno evropskou architekturou, především barokem a rokokem, které bylo ornamentálnímu islámu obzvlášť blízké. Ale třeba mešita Valide v Aksaray vykazuje nepřehlédnutelné prvky gotiky. Typické stavby 18. století, tzv. tulipánové doby, jsou fontány.
Neoklasická doba (1890-1930), spojená se vzrůstající tureckým nacionalismem, znovu objevila klasická díla.
Architektura turecké republiky navázala vědomě na starší tradice, zároveň se snažila odrážet i "revolučního" ducha doby. Atatürkovo mauzoleum v Ankaře navrhl Emim Onat. K výrazným novým dílům patří parlament a Národní knihovna, známými architekty byli Turgut Cansever, Affan Kirimli nebo Sevki Vanli. Turistikou je ovlivněn trend, který upravuje starší paláce a pevnosti na luxusní hotely.

Literatura
Již nápisy ze severního Mongolska, datované do 5.-8. století, jsou psány jazykem, ze kterého se později vyvinula turečtina. Období, sahající až hluboko do novověku, je charakteristické silným formálním i lexikálním vlivem perštiny. Vytříbený básnický styl, jehož dosáhli Sultan Çelebi nebo Bakí, jasně dominuje próze. Pěstovány byly dívánové útvary: v poezii gazel, kaside a mesnevi, v próze tezkires, kroniky, risale. Výjimečného věhlasu dosáhl "národní" básník Yunus Emre (zemřel 1320), dodnes jsou živá přísloví, povídky, anekdoty a repliky Nasredina Hodžy, který je přirovnáván k Tylu Eulenšpíglovi. Narodil se roku 1208 ve vesnici Hortu a zemřel snad 1284 v Aksehiru, kde snad působil jako vykladač práva. Ve městech Sivrihisar a Aksehir se každoročně od 5. do 10 července koná jemu zasvěcenný festival.
Zakladateli moderní literatury jsou v 19. století Namik Kemal a Abdülhak T. Hamit, na které navázali po vzniku republiky N. H. Ran a O. Kemal. Lehčím prozaickým žánrům se věnovali mimo jiné Sait Abasyanik Faik a A. Nesin, v poezii 20. století vynikli M.C. Anday, O. Rifat a O. Veli Kanik. V současnosti žijí a píší někteří populární dvoujazyční autoří i v Německu.
Pojďe a buďme přáteli
Neche věci prostě být
V lásce budeme jen žít
vždyť svět nikdo nepřežije
(Yunus Emre)

Hudba
Turecká lidová hudba sdílí tradiční rysy hudby arabské: asymetrii, pentatoniku, zvětšené intervaly. Turistům bývá často předváděn - kromě břišních tanečnic - kolový tanec halay, oblíbenými nástroji jsou citery, flétny, různé bubínky, nebo i žestě, upomínající na vojenské pochodové tradice.
V 19. století se okouzlení Evropou promítlo i do oficiální hudební tvorby, s růstem nacionalismu ve století 20. je spojeno hnutí "alaturka", které se vrací k lidovým motivům. K nejznámějším soudobým skladatelům patří A. Saygun a N. Kodalli.


Divadlo
Velkou tradici má stínové divadlo Karagöz s tradičním centrem v Burse, další typické formy jsou divadlo jednoho herce Meddah či improvizovaná představení (frašky) Ortaoyunu. Vznik divadla evropského typu je třeba klást do roku 1867, kdy bylo v Istanbulu založeno divadlo Gedikpaşa. Největším současným tělesem je Státní divadlo (Sehir Tiatrosu).