Historie podrobně

Historie v datech

Území dnešního Turecka patří k nejstarším kulturním oblastem světa. Na jeho jihovýchod zasahovaly významné neolitické kultury Mezopotámie: chassúnská a samarrská v 6., chaláfská v 5. a obejdská ve 4. tisíciletí před n.l. Západněji leží významná naleziště Hacilar, Alaça Hüyük a Çatal Hüyük, která dokumentují přechod k zemědělství již od 8. tisíciletí před n.l. Především Çatal Hüyük nedaleko od Konye posunul dějiny Anatolie daleko do minulosti. Osídlen byl nejpozději od mezolitického natufienu a hlavní rozkvět zaznamenal v 7. tisíciletí před n.l. Spolu s Jerichem je pokládán za nejstarší město světa. Později se zemědělství šířilo z ohniska Mersin v Kilikii a ve stejné době (4. tisíciletí) začínají dlouhé a pohnuté dějiny Tróje.
Písmo se do Turecka dostalo s asyrskými kupci, kteří sídlili v 1. polovině 2. tisíciletí v Káneši, Alişaru, Boghazköy i jinde. Krátce nato se konstituuje první velká říše - Chetité. Když přišli do Malé Asie, našli zde již některé své indoevropské příbuzné - Pálijce na severu a Luvijce na jihu (v Kilíkii). Sami se označovali za Nesity podle svého raného sídla Nésaš, které bývá ztotožňováno s Káneší (dnes Kültepe). Když se centrem jejich říše stalo Chattušaš (dnes Boghazköy u Ankary), byli nazváni podle něho, zatímco původním obyvatelům tohoto území se říká Chattijci. Právě v Chattušaš byly nalezeny dokumenty psané chetitštinou (tedy vlastně nesijštinou), kterou rozluštil Bedřich Hrozný.
Chetitská říše nabyla na významu za panování Chattušila I. koncem 17. století před n.l., kdy se rozšířila do dnešní Sýrie. Jeho nástupce Muršiliš dokonce na jednom ze svých tažení dobyl Babylón a ukončil vládu Chammurapiho dynastie. Vzápětí vyrostl Chetitům mocný protivník v churritské říši Mitanni. Vojenské úspěchy byly střídavé, nicméně kulturně Churrité celou oblast významně ovlivnili.
K vrcholu přivedl říši Šuppiluliumaš I. (asi 1380-1340), který dobyl hlavní město Mitanni Vašukani a z Karchemiše (na turecko-syrské hranici) udělal hlavní opěrný bod pro další expanzi jižním směrem. Tady se Chetité střetli s Egyptem a hranice se ustálila po proslulé bitvě u Kádeše na řece Orontu. Mírová smlouva, kterou uzavřeli faraón Ramesse II. a Chattušiliš III. roku 1270, je jednou z nejproslulejších smluv v dějinách.
Poslední významný král Tudchalija IV. se dostal na západě až k Egejskému moři, avšak právě odtud přišla na přelomu 13. a 12. století zkáza v podobě tzv. mořských národů, které Chetitskou říši definitivně vyvrátily.
Následovala doba "temna" bez písemných památek a městského života. Obraz se vyjasnil až v prvním tisíciletí před n.l., kdy v Malé Asii koexistovalo několik menších států, které vesměs po několika staletích padly za oběť mocnějším východním říším Asyřanů, Médů a Peršanů.

Frýgové přišli asi z Makedonie s mořskými národy, usadili se v západním vnitrozemí a asimilovali tamější obyvatelstvo. Poprvé jsou ve střední Anatolii zmíněni v 11. století, vrcholu dosáhli v 8.-7. století a poté se jejich království rozpadlo pod útoky kočovníků ze severu (Kimmeriů a Skythů). Nejznámější střediska frýžské kultury mají jména po jejich polomytických králích: Gordion (dnešní Yassihöyük) asi 100 km jz od Ankary a ještě asi 150 km západněji Midas Sehri. Zakladatel království Gordiás byl prý, podobně jako náš Přemysl Oráč, prostý rolník, ustanovený králem přímo od volského potahu. Říkalo se, že ten, kdo dokáže rozmotat jeho "gordický" uzel, se stane vládcem světa. Alexandr Makedonský zvolil později přímočařejší řešení a uzel rozťal mečem.
I král Midas se nesmazatelně zapsal do povědomí moderní doby, v Čechách díky K. H. Borovskému (Král Lávra) a J. Vrchlickému (Midasovy uši). Měl prý uši, které mu bůh Apollón vytahal do velikosti oslích a skrýval je pod typickou frýžskou čapkou. Jednu dobu se také - díky přízni boha Dionýsa - proměnilo všechno, čeho se dotkl, ve zlato. Jenže zlato se nedalo ani jíst, ani pít, a tak se Midás svého privilegia rád zbavil.

Lýdové byli západními sousedy Frýgů. První doložený vládce "Guggu, král z Luddi" žil před polovinou 7. století. Říši konsolidoval král Alyatt, jehož nekonečnou válku s Médy ukončilo až zatmění Slunce 28. května 585 před n.l. Obě strany ho pochopily jako signál k ukončení konfliktu a hranice se ustálila na řece Kizilirmak (tehdy Halys). Jeho nástupce, pohádkově bohatý král Kroisos, si bohužel špatně vyložil delfské orákulum "překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši." Roku 546 řeku překročil, byl poražen Peršanem Kýrem a lýdská říše se rozpadla.
Na jižním pobřeží dnešního Turecka, odděleni od severních sousedů neprostupným pohořím Taurus, žili Lýkové. Zmíněni byli již ve 14. století před n.l. Tvořili zřejmě spolek nezávislých měst východně od Rhodu až po Antalyjský záliv. V 6. století před n.l. byli volně připojeni k Perské říši, zato se úspěšně bránili útokům Řeků až do tažení Alexandra Makedonského. Jejich jazyk a svébytnost zanikly v době římské.
Jejich západními sousedy byli Kárové, žijící jižně od řeky Büyükmenderes (tehdejší Maiandros). Byli porobeni už Lýdy a brzy nato pořečtěni. Často byli najímáni jako zdatní vojáci a mořeplavci. Od kárských žoldnéřů pocházejí například nápisy, vyryté do nohou Ramessových kolosů v Abú Simbelu, další Kár vedl flotilu, která plula po proudu řeky Indu, kolem Arabského poloostrova a Rudým mořem až do Suezu. Kárský panovník Mausólos z Mylasy (dnešní Milas), který vládl v letech 377-353 před n.l., byl pohřben v Halikarnassu v hrobce, která byla jedním ze sedmi divů světa a dala jméno všem podobným stavbám: "mauzoleum". Johanité ji kolem rok 1400 použili jako stavební materiál své pevnosti.
Chetitská kultura přežila v několika městských státečcích v jihovýchodní Anatolii, jako byly Arslantepe u Malatye, Kargamiş na turecko-syrských hranicích, nebo Karatepe a Zincirli nedaleko Iskenderunského zálivu. Místní luvijský substrát byl překryt novými semitskými příchozími a celá oblast se v 8. století před n.l. stala kořistí Asýrie.
Rovnocenným protivníkem Asyřanů byli Urartejci, kteří od počátku 1. tisíciletí před n.l. budovali stát s centrem v Tušpě, což je dnešní Van u stejnojmenného jezera. Byli potomky Churritů a v 9.-8. století, za králů Sarduriho, Išpuiniho, Menua, Argištiho a Sarduri II. sahala jejich říše od Eufratu (Nehr Firat) na západě po Ararat na východě. Argišti postavil, mimo jiné, významnou pevnost Erebuni, z které se vyvinula dnešní arménská metropole Jerevan. Sarduri II. sice podlehl Asyřanům a stěží zachránil hlavní město, říše se však vzpamatovala a definitivně podlehla až koncem 7. století před n.l. Médům a Skythům, které vzápětí vystřídali Peršané.
Za Peršanů se prakticky celé území dnešního Turecka poprvé ocitlo pod jedinou vládou, až přešlo na Alexandra Makedonského a po jeho smrti (324 před n.l.) na seleukovské diadochy. K jejich říši nepatřily pouze určité autonomní pobřežní oblasti, jako např. pergamské království Attalovců (283-133), a severozápad, kde po pádu Urartu krystalizovala starověká Arménie. Ta plnila v dalších staletích funkci nárazníku mezi mocnostmi ze západu a východu. Ze západu to byli Římané, kteří porazili Seleukovce Antiocha III. Velikého roku 190 před n.l. u Magnesie, od východu Parthové. Hranice mezi nimi se ustálila na řece Eufratu poté, co byl slavný římský vojevůdce Crassus Parthy drtivě poražen roku 53 před n.l. u Carrhae.


V prvních staletích našeho letopočtu Malá Asie kvetla a těšila se z pax romana. Centrum říše se postupně přesunulo právě sem. Diocletián, poslední velký pronásledovatel křesťanů, sídlil v Nikomedei (dnešní Izmit) a Konstantin Veliký, první křesťanský císař, v Byzantion, které bylo přejmenováno na Konstantinopol, ale známo i jako Nový Řím. Východořímská říše přežila dobu stěhování národů a přeměnila se v říši Byzantskou, kterou přivedl na vrchol moci císař Justinián (527-565). Její rozloha byla mnohem větší, než dnešní Turecko, to se však počalo měnit s nástupem islámu. Po arabských útocích v 7. století (padla například Antakya) přišli v polovině 11. století turečtí Seldžukové a rozdrtili byzantské vojsko roku 1071 u Manzikertu. Záhy poté se jednotný seldžucký stát rozpadl na nezávislé sultanáty.
Seldžuci obsadili i Palestinu a vyprovokovali tak západní křesťany ke křížovým výpravám. Výsledkem první z nich byl - na sklonku 11. století - vznik několika nevelkých křižáckých států na východním pobřeží Středozemního moře. Na území dnešního Turecka tak vzniklo Antiochijské a Edesské hrabství. Edesské, které zahrnovalo i dnešní město Malatya na severu, bylo brzy (1144) vyvráceno syrským atabegem Zengím. Edessa se dnes nazývá Urfa a křižáky přípomíná místní hrad s vodním příkopem. Antiochijské, zpočátku na čele s legendárním Normanem Bohemundem, vydrželo mnohem déle, až roku 1268 je dobyl slavný mamlúcký sultán Bajbars. 4. křížová výprava poněkud pozapomněla na boj s nevěřícími a po obléhání dobyla bohatou Konstantinopol. Zdejší latinské císařství nemělo dlouhé trvání (1204-1261). Nicejské císařství, přímý pokračovatel Byzance, získalo Konstantinopol zpět, vedeno zakladatelem poslední byzantské dynastie Michaelem VIII. Palailogem. Pro dějiny Turecka byl směrodatný vznik seldžuckého Konyjského sultanátu, zvaného též Rúmský, tj. "římský". Udržel se - i přes závislost na Mongolech od 2. poloviny 13. století - do počátku 14. století. Roku 1299 vyhlásil svoji nezávislost emír Osman, spravující sz sultanátu, a položil tak základy Osmanské říše a dynastie, která jí vládla až do roku 1922.
Osmané rychle získali rozsáhlá území na vrub slabé Byzance a rozpadajícího se sultanátu. V roce 1354 dobyli Galipol (dnešní Gelibolu) a poprvé se uchytili v Evropě. Do konce století zbyla Byzantské říši pouze Konstantinopol s okolím. Naštěstí pro ni vtrhl tehdy do Turecka mongolský dobyvatel Tamerlán a Turky porazil v bitvě u Ankary (1402), čímž pád Konstantinopole oddálil až do roku 1453, kdy ji dobyl Mehmed II., zvaný Dobyvatel. Skončila tím jedna velká etapa nejen tureckých, ale i světových dějin.
Osmanská říše expandovala i v 16. a 17. století, z jednotlivých sultánů proslul v prvé řadě Sulejmán I., zvaný Zákonodárce nebo Nádherný, velký znalec kultury. Turecké úspěchy jsou o to větší, že velkou část 16. a 17. století bojovali na dvou frontách; nejen proti křesťanské Evropě (která je zadržela až významným vítězstvím v námořní bitvě u Lepanta 1571), ale i na východě ve vleklých nerozhodných válkách s Persií. Ještě v roce 1683 stáli Turci před branami Vídně, poté však jejich moc pomalu upadá během turecko-rakouských a turecko-ruských válek v 18. století a osvobozovacích bojů na Balkáně v 1. polovině 19 století. Často fakticky vládli vezíři a eunuši. V roce 1826 otřáslo říší povstání janičářů, v letech 1853-1856 proběhla neúspěšná krymská válka o statut obou úžin proti Rusku, podporovanému Anglií a Francií. Po Berlínském kongresu (1878) se Turecko stalo faktickou polokolonií evropských velmocí. Následovalo černé desetiletí 1912-1922; z Balkánských válek (1912-1913), v nichž ztratilo téměř celé evropské území, plynule přešlo do I. světové války, kterou prohrálo po boku centrálních mocností. Říše se rozkládala a bila kolem sebe. V letech 1915-1916 bylo zmasakrováno nejméně půl milionu Arménů, perzekucím byli vystaveni Židé v Palestině. Po válce muselo Turecko oželet velké východní oblasti, z kterých částečně vznikly nové státy (Sýrie, Spojené arabské emiráty), částečně se dostaly pod britský (Palestina) nebo francouzský (Libanon) mandát (Francie Turecku část s Antiochií / Antakyí opět vrátila). Turecko tak dostalo zhruba dnešní hranice a status quo měl být potvrzen mírovou smlouvou ze Sevres (1920). Tu však parlament neratifikoval a když se Řekové pokusili obsadit území, která jim byla přiznána (hlavně okolí přístavu Izmir), narazili na ozbrojený odpor, do jehož čela se postavil zkušený důstojník Mustafa Kemal, později známý jako Atatürk - "Otec Turků". Byli poraženi (1921-1922) a následoval jejich masový exodus. Zároveň Turci vytlačili Rusy (kteří byli uprostřed občanské války) z oblasti Karsu a Ardahanu a jejich území se definitivně ustálilo. Paralelně s osvobozovacími boji probíhal i vítězný boj proti sultánovi a 29. 10. 1923 byla vyhlášena Turecká republika s novým prezidentem - Atatürkem, a novým hlavním městem - Ankarou.
Atatürk (1881-1938) cílevědomě budoval stát po evropském vzoru (tzv. "kemalistická revoluce"). Charakterizovat ho mělo šest šípů kemalismu: republikanismus, nacionalismus, populismus, centrismus, sekularizace a revoluce. V roce 1924 byl zrušen titul náboženského vůdce chalífy, který nosili osmanští sultáni od dobytí Egypta roku 1517, rok nato zakázány súfijské řády. Byla zavedena latinka místo arabského písma, gregoriánský kalendář, povinná příjmení, postoupila industrializace země a emancipace žen, včetně zákazu zahalení obličeje a volebního práva. Atatürk je dodnes velmi populární, jeho muzea a sochy jsou v každém městě, obrázky a fotografie v mnoha domácnostech (kromě domácností kurdských). Ve 2. světové válce zůstalo Turecko netrální (sympatizovalo spíše s Němci), až v únoru 1945 mazaně vyhlásilo Německu válku a stalo se tak vítěznou zemí. V roce 1950 se konaly první demokratické volby (do té doby existovala v Turecku jedině Republikánská lidová strana), v roce 1960 a ještě 1971-1973 vládla armáda, která si stále udržuje výsadní postavení. V roce 1974 obsadilo Turecko severní část Kypru, na které byla vyhlášena "Turecká republika Severní Kypr". V osmdesátých letech, po nepokojích mezi Turky, Kurdy, Armény a šíity, byl v zemi vyhlášen výjimečný stav, stanné právo a zrušeny politické strany. Od roku 1988 se život v Turecku opět vrátil do normálních kolejí, problémy s Kurdy (případ Oçalan), Armény a náboženskými extremisty přetrvávají v méně viditelných formách. Výdaje na zbrojení přesahují 4% HDP - ze zemí NATO má vyšší procento příznačně pouze odvěký turecký protivník - Řecko. Lidská práva, vysoká inflace a řecký postoj ohledně Kypru jsou hlavními důvody, proč se Turecko stále nestalo členem EU.