HISTORIE STRUČNĚ

Historie v datech



    Zhruba před 5000 lety ustoupily ledovce, které pokrývaly území dnešního Švýcarska. Tající led zde zanechal spoustu jezer a horských řek, při kterých se začali usazovat lidé.
    Od 4. století před n. l. začali do tohoto kraje přicházet Keltové. Konkrétně se jednalo o kmen Helvetů. Od nich je odvozen latinský název Švýcarska - Helvétia. V roce 58 před n. l. se 370 000 Helvetů, hledajících nová území, která by osídlili, utkalo s legionáři G. Julia Caesara. Byli poraženi a tím začala epocha římské nadvlády a kolonializace. Území bylo prvně sjednocené, centrální kontrola však nebyla nijak silná. Římané přinesli kulturu, technologii i náboženství - křesťanství, postavili silnice.
Po rozpadu římské říše se oblast rozdělila na dvě části - východní připadla germánskému kmenu Alemanů a západní Burgundům. Toto rozdělení přetrvalo dodnes v podobě jazykové a kulturní odlišnosti francouzsky a německy hovořících oblastí.
Za Karla Velikého (768 - 814) se celé nynější Švýcarsko stalo součástí Svaté říše římské. Další století ovlivňovaly boje o nadvládu mezi mocnými středověkými rody - Zähringeny, Kyburky a Habsburky. Až do 13. století nebyla oblast jednotná. Habsburkové a Savojský dům v polovině 13. století převládli. 1. srpna 1291 však založily tři oblasti (Uri, Schwyz a Unterwalden) pakt o vzájemné pomoci, který směřoval proti stále rostoucímu vlivu Habsburků. (Od jména Schwyz je odvozen dnešní název "Switzerland".) Tento den, 1. srpen, se ve Švýcarsku slaví jako národní svátek. O boji proti Habsburkům vypráví i známá legenda o Vilému Tellovi, který sestřelil šípem jablko z hlavy svého syna.
Tento pakt vytvořil základ dnešní konfederace. Postupně se k němu přidávaly další oblasti. V následujícím století spojenectví čítalo 8 kantonů sdružených převážně za účelem obrany svojí svrchovanosti. Za burgundských válek (1474 - 1477) slavila konfederace řadu vítězství proti Karlu Smělému - u Grandsonu, u Murtenu, u Nancy. Švýcaři si vydobyli pověsti odvážných a zdatných bojovníků.
    V roce 1515 v bitvě u Marignana byla však Švýcarská armáda poražena francouzskými vojsky. Padlo na 12 000 mužů. Smlouva o trvalém míru s Francií, která byla podepsána následujícího roku znamenala konec mocenské politiky Švýcarska a zároveň začátek éry neutrality, kterou se země vyznačuje dodnes. V této době tvořilo konfederaci již 13 kantonů.
    Události 15. a 16. století jsou ovlivněny ideály humanismu a protestantskou reformací. K hlavním centrům ve Švýcarsku patřila Basilej (Erasmus Rotterdamský), Curych (Ulrich Zwingli) a Ženeva (Jan Kalvín). Protestantské učení Martina Luthera, Zwingliho i Kalvína se v zemi rychle šířilo, centrální Švýcarsko přesto zůstalo katolické. Vlna reformace a protireformace valící se Evropou s sebou nesla mnoho svárů, násilí i krveprolití na obou stranách i ve Švýcarsku. Konfederace se však přesto dokázala udržet stranou velkých náboženských a politických bojů.
    Neutralitu si zachovala i v době třicetileté války (1618 - 1648) díky vybudování federální armády, která svou sílou odradila všechny nepřátele. Po uzavření Vestfálského míru byla uznána nezávislost Švýcarska jako suverénního státu.
    Důsledkem Francouzské revoluce 1789 bylo zabrání části území Francouzi a vytvoření tzv. Helvetské republiky. Nová ústava, kterou dal Švýcarsku Napoleon o několik let později přidala ke konfederaci šest nových kantonů. Mnoho odvedenců bojovalo po Napoleonově boku na zahraničních bojištích. Po rozpadu jeho říše obsadili území Rusové, Rakušané a Prusové.
    Vídeňský kongres (1815) ustavil tzv. věčnou neutralitu Švýcarska. Zároveň se přidaly poslední kantony a konfederace tak doznala dnešní podoby. Následovaly však další spory mezi katolíky a protestanty. Situace se vyhrotila tak, že se roku 1846 katolické kantony oddělily. Nová ústava z roku 1848 však opět znamenala stabilitu a národní jednotu. Zavedla systém dělby moci mezi orgány místními, kantonálními a federálními, Bern se stal hlavním městem. Dala základ provinčním demokratickým institucím. Tento systém je (s úpravami v roce 1874) platný dodnes.
Švýcarská neutralita zůstala zachována i ve 20. století, kdy stát čelil dvěma světovým válkám. Jediné zapojení do první světové války bylo prostřednictvím Červeného kříže. Síla Švýcarské armády odradila od vpádu dokonce i Adolfa Hitlera.     Neutrální postoj s sebou přinesl mnohé politické, ale i hospodářské výhody. Zatímco zbytek Evropy zdevastovaný válečnými škodami podstupoval bolestivý proces obnovy, těžilo Švýcarsko z velmi silné komerční, finanční a průmyslové báze. Přesto na zemi padá stín podezření, že švýcarské banky pomáhali prát nacistům ukořistěné židovské peníze a majetek.
V mezinárodních vztazích si země vydobyla značného respektu. I v průběhu 2. světové války se stala centrem diplomatických aktivit. Dodnes zde sídlí řada mezinárodních organizací. V roce 1863 založil obchodník ze Ženevy Henry Dunant Červený kříž (jeho symbol tvoří Švýcarská vlajka s převrácenými barvami). V Ženevě se zrodili Spojené národy, jejichž nástupcem je OSN, je zde jejich hlavní evropské sídlo. Švýcaři však kvůli své neutralitě členy mezinárodních organizací nejsou.
    V poválečné éře byly v evropském kontextu dominantní procesy hospodářské, ale i politické integrace. Švýcarská konfederace je jedním z nemnoha států, které zůstávají ze své vlastní vůle stranou. Švýcarsko odmítlo plné členství v OSN (má statut pozorovatele) i v NATO. V roce 1992 sice byla podána přihláška do Evropské unie a země se stala součástí Evropského hospodářského prostoru, avšak občané přes snahu politiků v referendu členství v EU odmítli. Došlo alespoň k některým ústupkům v oblasti hospodářství, politický postoj konfederace se nemění.