Kulturně historické památky

      

      Z doby před hebrejským podmaněním Palestiny lze vyzvednout jen několik nálezů, dnes převážně v muzejích - kromě megalitických památek, které se zachovaly in situ na Golanech (dolmeny u Gamly) nebo u Gezeru (řada deseti postavených kamenných bloků) a jejichž přesná funkce není známa. Velmi úspěšné byly vykopávky v Jerichu Megiddu, Aji a Hazoru (čti Chacor), některé lokality jsou vedené jako archeologické muzeum pod širým nebem (např. Tel Dan na severu země).

            Z dob izraelských králů patří mezi významné nálezy staré domy v Jeruzalémě (např. Achielův dům), Šalamounovy doly u Timny v Negevu, chrám z Aradu (dnešní Tel Arad), nálezy z hlavních měst severního království Tirsy a Samaří (později Sebasté), palác v Ramat Rachel mezi Jeruzalémem a Betlémem.

            Neobyčejně bohaté jsou památky z řeckého a římského období. Patří mezi ně římské lázně jako např. v Hammat Gader, archeologické muzeum pod širým nebem se synagogou z 3. století z Kafarnaum (Kfar Nahum), esénské sídliště Kumrán a mnohé další. Nejzachovalejší amfiteátry jsou v Bet Šeanu a Cesareji. Nejvýznamnějším stavitelem té doby byl bezpochyby Herodes Veliký (37-4 před n.l.), pozdější stavební činnost však určitě nejvíc ovlivnil jeho mladší krajan Ježíš Kristus. Oba si zaslouží zvýšenou pozornost.

            Byzantská doba jistě oslní sakrálními stavbami, často s mozaikami, nalezenými v objevených synagogách (Bejt Alfa v Jezreelském údolí, Maon, Susija jižně od Hebronu, Kacrin na Golanech, Šichmona jižně od Haify, Chorazin v Galileji) a kostelích (u kibucu Kisufim v západním Negevu, Kursi u Tiberiadského jezera, klášter Karantal u Jericha).

            Monumentální architektura zůstala rozeseta po křižácích. Určili dispozice významných křesťanských památek (chrám Božího hrobu), stavěli pevnosti (Caesarea, Akko), hrady (Montfort, Nimrod, Belvoir) a kostely (sv. Anna v Jeruzalémě, Aqua bella v Kirjat jearim - Abu goš).

            Četné arabské památky: ze 7,8. století samozřejmě jeruzalémské mešity Skalní chrám a El Aqsa, nebo minaret Bílé mešity a mozaiky v Ramle. Z mamlúcké Palestiny most sultána Bajbarse z 13. století (také Ramla),  mauzolea v arabské čtvrti Jeruzaléma nebo studna sultána Kájtbáje na Chrámovém pahorku z 15. století. Stavební boom za osmanského panovník Sulejmana Nádherného (16. století) reprezentují jeruzalémské hradby, masivně opevnil i Jericho. Síla pozdějšího otomanského impéria je cítit z hradeb, mešity a karavanserajů Akka (18. století).

            20. století přineslo hypermoderní architekturu (Tel Aviv, Ašdod) i výrazné sakrální stavby (Baháí v Haifě, Chrám Zvěstování v Nazaretu), na kterých se často jedinečně podepsal italský architekt Barluzzi. Méně rozměrné kvalitní umění má tradici v Safedu či Jaffě, mnozí jezdí do Jeruzaléma "za Chagallem".

               

Herodovy stavby

Masada

            "Mesada" znamená hebrejsky pevnost a Masada si tento název plně zaslouží. Byla postavena za Hasmonejců na skalní plošině dlouhé 600 a široké 130-240 metrů u západního pobřeží Mrtvého moře, ze všech stran přirozeně chráněné strmými skalními stěnami. Po roce 37 před .l. z ní Herodes Veliký udělal hlavní obranou baštu jihu země, která by mu umožnila čelit jak vnitřním, tak vnějším nepřátelům (k těm prvním patřili mimo jiné konzervativní Židé, kterým vadilo, že jim vládne člověk nežidovského, idumejského původu, k těm druhým především egyptská královna Kleopatra). Obehnal již tak obtížně přístupnou Masadu důkladnými hradbami a v její nejsevernější části postavil víceúrovňový královský palác, jehož architektura geniálně využívá svažující se terén. Nejvyšší úroveň tvořila kolonáda z korintských sloupů a obdelníková síň, zakončená apsidou, z které se sestupovalo krytým schodištěm do níže položené střední části s kruhovým půdorysem a zvoncovou střechou. Ještě níže byly malé, ale luxusní lázně. Vybavení Masady popsal podrobně v prvním století židovský historik Flavius Josephus ve své knize Válka židovská: "Po celém obvodu vrcholu v délce sedmi stadií vybudoval hradby z bílého kamene, vysoké dvanáct a široké osm loket. Nad nimi se tyčilo sedmatřicet věží padesát loket vysokých ... Úprava vnitřních komnat, sloupových síní a lázní byla rozličná a nákladná. Všude byly vztyčeny sloupy z jediného kusu kamene a stěny a podlahy v komnatách se pestřily kamenným obložením." Josephus pravděpodobně Masadu osobně navštívil a archeologové skutečně našli mnohé z toho, o čem píše. Pouze ty sloupy ve skutečnosti nebyly z jednoho kusu, to Josepha zmátl jejich dokonalý vzhled.

              Výborně se zachovaly velké lázně u paláce. Z šaten se jde přes vytápěnou místnost k bazénu se studenou vodou, vedle bývaly vany s horkou vodou. Dobře rozeznatelný je vytápěcí systém - horký vzduch proudil pod podlahou, která stála na sloupcích.

            Nedaleko lázní jsou zbytky hospodářských stavení (na Masadě se choval i dobytek), nádrží na vodu, několika rituálních lázní a synagogy, obrácené k Jeruzalému. Z byzantské doby se dochovaly základy kostela s podlahovou mozaikou.

            Masada je vyjímečná i nálezy, které dokumentují každodenní život. Našly se sandály, modlitební šály (talisy) a řemínky (tefilin), keramika, mince, množství svitků a ostrak (popsaných střepů). Většinu z těchto nálezů po sobě zanechala radikální sekta sikarijů, která držela Masadu proti Římanům ještě roky po pádu Jeruzaléma. Římané nakonec vybudovali obléhací násep, z kterého se jim podařilo zapálit a pobořit hradby. Sikariové, když viděli, že je další obrana marná, spáchali hromadnou sebevraždu - podle Flavia Josepha zemřelo na 960 povstalců, včetně žen a dětí. Naživu zůstaly dvě ženy a pět dětí, které se schovaly ve vodovodním tunelu a ohlásily Římu, co se stalo. Při vykopávkách se našlo jen několik mrtvých těl, zato ale ostraka se jmény jedenácti sikariů včetně jejich vůdce Eleazara ben Jaíra. Byli to vylosovaní "šťastlivci", kteří zabili všechny ostatní a poté i sebe.

            Hrdinný odpor proti Římu, bohatství památek a nálezů i fascinující rozhled řadí Masadu mezi nejvyhledávanější turistické cíle. Zároveň si stále drží velký emocionální náboj pro samotné Izraelce. Dodnes skládají izraelští vojáci na Masadě symbolickou přísahu: "Masada nebude již nikdy dobyta". Dobrá zpráva na závěr: na Masadu vede lanovka.

 

Herodeion

            je palácová pevnost, kterou si Herodes postavil jižně od Jeruzaléma na uměle upraveném, šedesát metrů vysokém kopci. Masivní dvojité hradby jí sevřely v jedinečný, souměrný komplex. Má kruhový půdorys se čtyřmi věžemi, vstup byl podzemní chodbou po mramorových schodech. Polovinu vnitřního prostoru zabírá nádvoří se sloupořadím, dále tu byly lázně, křížová síň a synagoga. Vně hradeb na úpatí kopce nechal Herodes vybudovat umělé jezero s okrasnou zahradou. Někde v komplexu by měl být i pohřben.

            Pevnost obsadili povstalci při Bar Kochbově povstání (mezi lety 132 - 135), po nichž se našlo množství zbraní, mince, nástroje, pece na chleba a složitá síť podzemních chodeb.

 

Caesarea

            Herodes vybudoval Caesareu v letech 20-12 před n.l., aby mohl žít svým oblíbeným stylem daleko od puritánských židovských poddaných. Vtiskl jí všechny atributy římského města a skutečně se stala sídlem římských správců provincie. Vrcholem tehdejšího inženýřství byl umělý přístav vybudovaný na písku, dochoval se i ojedinělý dvojitý akvadukt, intaktní divadlo, kde jsou i dnes pořádána představení, hippodrom pro 25 tisíc diváků, ruiny chrámu císaře Augusta a fórum s torzy soch z 2. století. Přístav ocenili ještě křižáci a vybudovali v něm svoji pevnost. Našli i kalich, který identifikovali jako Svatý grál - dnes je v kostele San Lorenzo v Janově.

  

Svatá místa křesťanství

 

            V Izraeli je nespočet míst spjatých s působením Ježíše Krista, která pochopitelně patří mezi nejnavštěvovanější lokality vůbec. Jejich obliba bezpochyby ještě vzroste po papežově návštěvě v jubilejním roce 2000. Bývá pravidlem, že se na nich tyčí sakrální stavby nejrůznějších křesťanských církví a je lépe navštěvovat je kvůli masám věřících mimo svátky či různá výročí. Zde jsou uvedeny chronologicky, podle předpokládaného běhu Ježíšova života a nikoli podle své zeměpisné polohy (každý vážný zájemce o křesťanské stavby Svaté země by se měl seznámit s dílem architekta A. Barluzziho, který navrhl prakticky vše podstatné, co bylo postaveno mezi dvacátými a šedesátými lety 20. století).

 

Ejn Kerem

            dříve městečko, nyní čtvrť v západním Jeruzalému, je rodištěm Jana Křtitele a místem "navštívení Panny Marie", která tu strávila tři měsíce po početí. Na paměť obou událostí vyrostly kostely.

 

Betlém

         
    (hebrejsky Bet Lechem, Dům chleba) je místo Ježíšova narození a jedno z nejsvatějších poutních míst křesťanství. Leží jižně od Jeruzaléma na území spravovaném Palestinci, má asi 40.000 obyvatel. Sem vyrazila již svatá Helena, aby našla místo Ježíšova narození a vskutku objevila hliněné jesličky v jedné jeskyni. Nechala tedy nad ní vybudovat kostel Narození Páně, který prodloužil na baziliku císař Justinián v 6. století. Křižáci ji opevnili a konali zde korunovace jeruzalémských králů. Konečnou přestavbu dokončila řecko-katolická církev 1670. Vchod byl postupně snižován, aby méně zbožní návštěvníci nejezdili dovnitř na koni. Nejvyšší portál je původní, menší z křižácké stavby a nejmenší, pouze 1,20m vysoký, byl postaven v roce 1500. Bazilika je pětilodní, podpíraná sloupy s korintskými hlavicemi z 6. století, na kterých jsou vidět zbytky fresek z 12. století. Oltáře Narození, Obřezání, Klanění tří králů a Panny Marie jsou v péči více církví a ilustrují betlémské události. Schody do jeskyně narození pochází z Justiniánovy stavby, dveře jsou křižácké. V okrouhlém prostoru se  třpyt kadidelnic odráží od zlatých ikon světců a stříbrné hvězdy na zemi z roku 1770, která označuje místo latinským nápisem "Hic de Virgine Maria Jesus Christus Natus Est". Jižní schodiště vede do jiné jeskyně s oltářem jesliček - ty dnešní nejsou hliněné, ale stříbrné.

            Podzemní prostory, pro běžného návštěvníka neprůchodné, pokračují jeskyní Vraždění neviňátek pod vedlejším kostelem svaté Kateřiny. Stojí na místě bývalého kláštera, který založil svatý Jeroným, když na tomto požehnaném místě trávil stáří poté, co mu unikl biskupský stolec v Římě. Je tu pochován. Odtud se přenáší vánoční mše do celého světa. Východně od chrámu je v péči františkánů tzv. Mléčná jeskyně - panně Marii tu ukáplo něco mléka při kojení a zbarvilo skálu do běla. Ještě dál na východ je "Pastýřské pole" (protože se tady pastýři dozvěděli o Ježíšově narození) se spoustou zbytků starých kaplí a kostelů, hned vedle pole, na kterém se seznámili bibličtí Boaz a Rút.

Nazaret

       
     na půl cesty mezi Haifou a Tiberiadským jezerem obývají převážně křesťanští Arabové, pouze nová čtvrť Nacerat Ilit (Horní Nazaret) je židovská. Dnes je centrem Galileje s 50.000 obyvateli, za Ježíšových časů byl opovrhovanou vesnicí, o které se nezmiňuje Starý zákon, Flavius Josephus ani Talmud. Odtud Ježíš pocházel, tady prožil většinu života. Dějiny města v křesťanských časech ilustrují osudy nejvýznamější nazaretské stavby - Chrámu zvěstování. Na místě, kde se archanděl Gabriel zjevil Panně Marii, aby jí oznámil narození Ježíšovo, byl první kostel postaven z iniciativy svaté Heleny již v roce 356, přesto se podařilo nalézt zbytky jeho mozaik. Arabskou nadvládu přerušili mezi lety 1099-1189 křižáci, tehdy byl Nazaret biskupským sídlem. Poutě na místo zvěstování ukončili roku 1263 Mameluci, podle křesťanské legendy se kostel zachránil před jistou zkázou tím, že uletěl do Loretta v Itálii. Odtud se typ "loretto" rozšířil po celé Evropě, v Čechách stojí mimo jiné v Praze, Brně a Rumburce. Křesťanům byl vstup znovu povolen až za Otomanů v roce 1620, od té doby je Chrám zvěstování ve správě františkánů, kteří 1730 postavili další kostel, který byl zbořen v polovině tohoto století. Novou baziliku architekta Barluzziho vysvětil 1964 papež Pavel VI. Je prý největším chrámem na Blízkém východě, dýchá z ní atmosféra 2. vatikánského koncilu a ekumenismu - oltáře po jejím obvodu prezentují jednotlivé státy. Exteriér připomíná starobylé zikuraty, zaujme průčelí s mnoha úzkými okny a biblickými citáty. Jeskyně pod chrámem, kde mělo k navštívení dojít, není přístupná. Skládá se z několika prostorů: "Mariina kuchyně", "Josefova kaple", "Kaple zvěstování" se sloupy, které označují místa, kde stáli Gabriel a Marie a "Andělská kaple".

            Z dalších křesťanských staveb Nazaretu je zajímavý pravoslavný kostel, stojící uprostřed bazaru na místě bývalé synagogy, v které se Ježíš přesvědčil o tom, že "nikdo není prorokem ve svém domě". Pod klášterem Paní z Nazaretu jsou prostory, které prý obývala svatá rodina Jmenujme ještě kostel svatého Josefa, kde  ukazují nákres Josefovy dílny a kostel archanděla Gabriela s Mariiným pramenem, další místo, kde mělo dojít k zvěstování. Kromě pramene stojí ještě na hlavní třídě Mariina studna, názorný příklad toho, jak Panna Maria postupě vytlačila řeckou bohyni Demeter z péče o vodní zdroje.

            Pár kilometrů východně od Nazaretu, na hoře Tabor, došlo k tzv. transfiguraci či proměnění Páně - Ježíš tu za asistence svých učedníků hovořil s Mojžíšem a Elijášem. Vedle trosek z byzantského a křižáckého období vyrostl františkánský klášter a bazilika z roku 1924, inspirovaná asyrskými chrámy.

 

Tiberiadské jezero

            Území, kde Jan Křtitel křtil Ježíše, není přístupné a proto bylo kvůli poutníkům vybudováno nové v místech, kde Jordán opouští Tiberiadské jezero. Jmenuje se Jardenit. U jezera Ježíš získal první učedníky včetně Petra a kázal davům. Na Hoře blahoslavenství vyrostl prostý kostel od Barluzziho (1937), osm blahoslavenství symbolizuje jeho oktogonální půdorys. Je odtud nejlepší výhled na jezero. Blíž k Tiberias leží Tabgha (čti Tabra), kde došlo k zázraku zmnožení chleba a ryb. Nový kostel z roku 1982 skrývá staré mozaiky z 5. století, na nejznámější z nich je koš s chleby lemovaný po stranách dvěma rybami. Nedaleko je kostel primátu svatého Petra z černého čediče s kamenným jídelním stolem - Mensa Christi. Jezero brázdí čluny obložené dřevem, které navozují představu Ježíšových časů (i posádka bývá stylově oblečena).

 

Trojí pokušení

            Satan Ježíši nabízel všechno možné, zanevře-li na své poslání. První pokušení proběhlo na poušti, druhé na vrcholku chrámu. Tradičně se toto místo lokalizuje na jihovýchodní roh chrámového pahorku, za mešitu al Aqsa. Třetí nabídku dostal na vysoké hoře, dnešní hoře Pokušení nad Jerichem. Událost připomínají dva kláštery: starší pravoslavný Sarandarion či Karantal (jméno je zkomolené z původního významu "čtyřicet dní"), který je nalepený na skalní stěně a pohodlně dostupný lanovkou a františkánský klášter na vrcholu hory. Jerichem Ježíš procházel i cestou do Jeruzaléma a celník Zacheus vylezl na moruši, aby ho uviděl. Ježíš u něho přespal a požehnal mu. Zmíněná moruše s vysvětlující cedulkou roste na jerišském náměstí.

 

Olivová hora

            Ježíš přišel k Jeruzalému přes Olivovou horu, která je asi 820 metrů vysoká. Na jejím západním svahu leží arabská vesnice Elzaríja, křesťanům známější jako Betanie. Vzkříšení Lazara připomíná jeho hrobka, nový františkánský kostel a ortodoxní chrám, přístupný na Lazarův svátek (duben). Tady zaplakal nad osudem města, jak připomíná františkánský kostel Dominus flevit, od kterého je krásný výhled na starý Jeruzalém. Později tu byl jat a odtud také vystoupil na nebesa. V karmelitánském chrámu Otčenáše je text této modlitby ve všech myslitelných jazycích. Postavili ho křižáci na místě staršího kostela ze čtvrtého století, který stál u jeskyně, kde se učedníci učili Otčenáš. Místo nanebevstoupení připomíná kaple a dokonce i mešita, ve které ukazují otisk Ježíšovy paty. Olivová hora pokračuje Getsemanskou zahradou. Gat šemen znamená olivový lis - jeho zbytky se dochovaly, stelně jako prastaré olivy, prý potomci těch z Ježíšových dob. Dole u úpatí vyrostl ve dvacátých letech Kostel všech národů, navržený Barluzzim, navštívit by ho ale měli i milovníci staršího umění, protože má pod částečně prosklenou podlahou zbytky raně byzantských mozaik z původního kostela císaře Teodosia. Na skále u oltáře Ježíš klečel a modlil se. Je často otevřený, což bohužel neplatí o pravoslavném kostele z konce minulého století, který stojí kousek nad ním. Je zasvěcen svaté Máří Magdaléně a upoutá typickými pozlacenými báněmi. Největší šance na prohlídku skvostného interiéru je v úterý (kdoví proč).

            Poslední večeře se konala v tzv. coenaculu na Siónu, za Siónskou bránou. Je dílem křižáků, o dvě století později přestavěným a patří k františkánskému klášteru. Po zajetí byl Ježíš přiveden před Kaifáše, jehož dům stál u dnešního kostela svatého Petra in Gallicantu na Siónu. Tady strávil noc, prý v jeskyni pod kostelem.

Křížová cesta

            vede těmi jeruzalémskými místy, kudy kráčel odsouzený Ježíš k místu svého ukřižování. Poutníci, často pod vedením kněží, cestou prožívají čtrnáct Ježíšových zastavení. Každý pátek tudy od 15:00 procházejí místní františkáni. Místa zastavení jsou označena na fasádách kostelů, které lemují celou cestu a patří nejrůznějším zemím či řádům. Kuriózní je fakt, že vstup do chrámu Svatého hrobu - konečného a nejposvátnějšího místa cesty - patří palestinské muslimské rodině. Každý, kdo se rozhodne svatou cestu projít, by se měl především obrnit svatou trpělivostí - pomalý průvod poutníků se mísí s množstvím arabských pouličních prodavačů a stánků s občerstvením a nejrůznějšími suvenýry - určitě tu není méně lidí, než kolik se jich seběhlo, aby se podívali na Ježíšovu poslední cestu.

            První zastavení: Ježíš je odsouzen k smrti je na místě, kde byl Ježíš souzen Pilátem Pontským. Tehdy tu stála pevnost Antonia, postavená Herodem Velikým, dnes tu stojí Omarova medresa (škola koránu).

            Stačí medresu obejít a již je tu Druhé zastavení: Ježíš zvedá kříž. Tvoří ho komplex kaplí: středověká kaple bičování byla rekonstruována v neobyzantském slohu roku 1927, kdy ji vitrážemi vybavil Cambelotti. Nad otářem visí trnová koruna. O kus dál je klášter Sionských sester s malým muzeem, kde jsou nákresy, modely a zbytky z pevnosti Antonia. Z kláštera přes ulici vede oblouk Ecce Homo, odkud měl Pilát tato slova pronést ke shromážděným Židům. Tvořil součást vítězného oblouku, který však teprve o sto let později postavil císař Hadrián. Za ním je řecko-ortodoxní klášter, v jehož sklepení byli Ježíš a Barabáš vězněni.

            Třetí zastavení: Ježíš padá poprvé pod křížem je v místě, kde se Via Dolorosa stýká s ulicí El Wad a zahýbá prudce doleva. Stojí tu od roku 1941 polská kaple, na které je reliéf, který scénu zobrazuje. Vevnitř je malé muzeum, jen zřídka přístupné.

            Čtvrté zastavení: Ježíš se setkává s matkou je pouze pár metrů odtud, ještě předtím, než se ulice opět stočí do původního směru. Na místě jejich setkání stojí arménský kostel z roku 1881. Uvnitř je k vidění otisk Mariiných sandálů a byzantská mozaika ze 6. století. Vedle stojí malá arménská kaple.

            Hned po odbočení vpravo, u oratoria františkánů, je místo pátého zastavení: Šimon Kyrénský pomáhá Ježíši nést kříž. Cesta zde začíná stoupat na kalvárii.

            Šesté zastavení: Veronika podává Ježíšovi roušku. Na roušku se otiskl jeho obličej a stala se tak jednou z nejsvatějších relikvií. Je to jediné zastavení, které nemá oporu v biblickém textu. Již v šestém století tu stál klášter, nová kaple Malých sester Ježíšových byla postavena 1895 a upravena Barluzzim o šedesát let později.

            Via Dolorosa kříží obchodní tepnu Starého města - Suq Khan ez-Zait a pokračuje sedmým zastavením: Ježíš padá podruhé pod křížem. Stalo se tak u brány, kterou tehdy končily městské hradby. Ve zdejší kapli františkánů je antický sloup, kde mělo k Ježíšově pádu dojít. Prý tu byl i vyvěšen jeho rozsudek smrti - ostatně v branách se často popravovalo, neboť byly už ve Starém zákoně místem, kde se "konalo právo a spravedlnost" a přechod z chráněného města do nejistoty, ba chaosu okolí souzněl s přechodem z tohoto života do onoho.

            Osmé zastavení: Ježíš utěšuje plačící ženy je vyznačeno křížem na zdi řeckého kláštera.

                Devátým zastavením: Ježíš padá potřetí pod křížem se již dostaneme před chrám Božího hrobu. Místo připomíná malý křížek a poutníci na něj přikládají dlaň. Patronát nad ním drží etiopský klášter, tvořící vrchní patro chrámu (je přístupný).

Chrám Božího hrobu skrývá posledních pět zastavení a je nesporným vyvrcholením křížové cesty. Tradice říká, že se tu konaly křesťanské bohoslužby již od roku 66, později tu císař Hadrián zbudoval chrám bohyni Afroditě, který nechala pobořit až svatá Helena, matka císaře Konstantina. Hledal se důkaz o Ježíšově pohřbení a dělníci narazili na jeskyni, "která samotnou svojí existencí přináší jasnější svědectví o Spasitelově zmrtvýchvstání než jakákoli slova", jak nadšeně napsal tehdejší cesarejský biskup Eusebios. Skála byla tehdy osekaná, až zbyla pouze kamenná schránka nad hrobem. Nad ní byla postavena bazilika, vysvěcená roku 335. Tehdejší stavba byla poměrně jednoduchá, postupně však nabalovala další a další architektonické celky až po dnešní velmi komplikovaný stav. Původní členění bylo následující: atriem se vcházelo do pětilodní baziliky, která byla zakončena apsidou. Východ vedl do velkého dvora, na jehož jižním okraji stál skalní blok Golgoty, místo Ježíšova ukřižování. Nad hrobem byla roku 390 dokončena rotunda Anastasis (zmrtvýchvstání). V květnu 614 obsadili Jeruzalém Peršané a kostel zapálili. Po dvaceti letech byl opraven, ale následující zemětřesení (746, 810) a požár (967) ho zle poznamenaly. Fatimidovci sice opravili rotundu (976), ale potom začalo pronásledování křesťanů za al Hákima a kostel byl prakticky srovnán se zemí (1009). Na původním půdorysu ho obnovil byzantský císař Konstantin Monomachus (1048). Zachovaly se popisy a zpodobení hrobu. Když křižáci dobyli Jeruzalém (1099), přišli "ještě zbroceni krví nevěřících" do kostela zapět slavnostní Te Deum. Křižáci stavbu zvětšili, přidali věž a kryptu svaté Heleny a Kalvárie se poprvé stala součástí kostela (1149). Dnes je to řecko-ortodoxní Catholikon. V 15. století nechal sultán Sulejman postavit hradby a kostel se stal součástí města. 1555 opravil hrob františkán Bonifác z Ragusy, františkáni stáli i za generální opravou 1719,  nezabránili ale dalšímu požáru 1808, který si vyžádal dvouletou opravu, kterou vedl Comminos z Mytilene. Tehdy dostal hrob svoji dnešní podobu. Znovu utrpěl při bohoslužbě 1834, když v něm byly ušlapány stovky lidí. Obnovu vedly Rusko a Francie, které se poté hádaly o vlastnictví chrámu, až sultán vydal 1852 dekret "Status Quo", který konzervoval vlastnické vztahy: chrám patří církvím řecko-ortodoxní, arménské a římskokatolické, jednotlivé kaple i jiným. Ve 20. století se nejdříve opravovaly následky zemětřesení z roku 1927, poté požáru z 1947. Významná dohoda o společném postupu při opravě chrámu byla uzavřena 1994 mezi františkány, řecko-ortodoxními a arménskými křesťany, finančně přispěly USA. Slavnostní znovuotevření proběhlo 2. ledna 1997.

Vraťmě se nyní k zastavením, která byla postupně pohlcena rozrůstající se stavbou. Přes desáté zastavení: Ježíš je zbaven svého roucha přijdeme k jedenáctému: Ježíš je přibit na kříž. Místo, kde byl Ježíš křižován, označuje od roku 1938 mozaika. Dvanácté zastavení: Ježíš umírá na kříži. Místo, kde stál Ježíšův kříž, označuje dvanácticípá hvězda na zemi před řeckým oltářem. Vedle je tzv. "Kámen pomazání", který vyznačuje třinácté zastavení: Ježíš je sejmut z kříže. Zde bylo jeho mrtvé tělo položeno do klína své matky. Celá křížová cesta vrcholí čtrnáctým zastavením: Ježíš je pochován a vstává z mrtvých. Nad místem jeho hrobu byla postavena zvláštní kaple, která tvoří symbolický střed chrámu a křesťanství vůbec.Přesto není tato kaple bez konkurence - na Ježíšův hrob si činí nárok i tzv. Gordonova zahrada, ležící vně starého města za Damašskou branou. Byla pojmenována po generálu Gordonovi, který nedalekou skálu v roce 1882 identifikoval jako Golgotu. A vskutku vypadá - při troše fantazije - jako lebka. Od roku 1894 zahradu se skalními hrobkami spravuje anglikánská církev. Neplatí se vstupné, celé místo má tichý a pietní ráz. Prostý hrob je vytesaný ve skále, před ní je rýha po kameni který ho uzavíral. Na dveřích cedule: "Není tu, neboť byl vzkříšen".

            Stejné trable přináší i pátrání po hrobu Panny Marie. Jeden je v Getsemanské zahradě, pod františkánským kostelem s gotickým průčelím. V podzemí tu odpočívají i jiné celebrity, např. křižácký král Balduin II. Druhým adeptem je řecký Efez, kde měla dožít po boku evangelisty Jana. Podle tradice ale zemřela v kostele Dormitio Sanctae Mariae, který byl postaven Němci na přelomu století, základní kámen položil sám císař Vilém (1898). Stojí nedaleko coenicula, patří německým benediktýnům, má oltář z vestfálského mramoru a Panna Maria z třešňového dřeva odpočívá v kryptě.