Kultura
Již od babylónského zajetí za krále Nebuchadnézara žije většina Židů
mimo Palestinu (dnešní Izrael). Hovoříme-li o kultuře v Izraeli, jde tedy
de fakto o menšinový proud židovské kultury jako takové.
Literatura
Moderní hebrejská literatura posledního
století je přes všechny změny formální i obsahové organickou součástí
tří tisíciletí hebrejského písemnictví.
V díle naprosté většiny autorů - snad s výjimkou nejmladší
generace - zaznívají motivy z biblických či středověkých děl. Autoři
narození v diaspoře přinášejí kulturní tradice s vlivy literárních směrů
svého původního prostředí, ti mladší jsou ovlivněni izraelskou, značně
amerikanizovanou společností. Hlavním tématem přesto stále zůstává
obraz země izraelské.
Základy moderní
literatury položili autoři tzv. evropského období, kteří většinou vyšli
z ortodoxních komunit východní Evropy. Psali čistou osvícenskou hebrejštinou
(jejich hovorovým jazykem byla většinou jidiš), formálně nicméně
sledovali soudobé trendy ruské nebo německé poezie. Pravým "národním
básníkem" je Chajim Nachman Bialik (1873-1934), především dějinami
diaspory se inspirují básně Šaula Černichovského (1875-1943). Na poli prózy
našly okamžitou odezvu agitátorská díla Miky Josefa Berdičevského a
Josefa Chaima Brennera (1881-1921), jednoznačně největším prozaikem nejen
této, nýbrž i dalších generací je však Šmuel Josef Agnon (1888-1970),
autor desítek románů, novel a povídek, nositel Nobelovy ceny za literaturu
z roku 1966. Ve svých dílech (Svatební
obřad, Noční host, Včera a předevčírem atd.) archaizujícím
jazykem často popisuje postupný rozklad tradičních forem židovského života.
Palestinské období vyplňuje zhruba délku
britského mandátu (1920-1948). Psané slovo se přibližuje mluvené hebrejštině,
v poezii se objevují novinky formální (volný verš) i tematické, např.
osobní lyrika. Vůdčím motivem jsou zkušenosti s budováním země. Mezi
hlavní představitele patří Uri Cvi Greenberg (1896-1981) či Abraham Šlonsky
(1900-1971).
Izraelské období začíná generací
"nezávislosti", úzce spjaté se založením státu a válkou za
nezávislost, což je téma, které se od této doby stále znovu vrací.
Jednoznačně nejznámějším básníkem je Jehuda Amichai (nar. 1924). Výbor
z jeho díla vyšel pod názvem "Svícen v poušti" česky roku
1998. Pro prózu autorů jako S. Jizhar nebo Moše Šamir je charakteristická
snaha o nalezení a zformování vlastní izraelské identity zcela mimo náboženský
rámec. Dílo satirika Ephraima Kishona (nar. 1924) bylo přeloženo do více
než 30 jazyků (česky Nevděk světem
vládne; Inkognito v Praze; Povídky o rodině atd.).
Především v próze se jasně
vyprofilovala "generace státu", vstupující na scénu na přelomu
padesátých a šedesátých let, která obrací pozornost k individualitě a
jejímu prožitku. Mezinárodní proslulost získal Amos Oz, jehož vyzrálé
dílo z let 1973-1995 je pravidelně překládáno do češtiny (Dotkni se vody, dotkni se větru; Hora zlého úradku; Kde vyjí šakali;
Dokonalý mír; V Zemi izraelské; Černá skříňka; Poznat ženu; Fima. Zatím
poslední román Panter ve sklepě
česky vyšel roku 1999). Dalšími, dodnes plodnými autory jsou Aharon
Appelfeld a Abraham B. Jehošua. Podobný posun pozorujeme i v díle telavivských
básníků Meira Wieseltiera (*1941), Jaira Hurwitze (1941-1988) a jiných.
Publikačním zázemím těchto autorů byly dnes již legendární literární
časopisy Kešet, Achšav a Siman kria. Reprezentativním kulturním
periodikem byl multijazykový Ariel, který se dokonce - péčí Viktora
Fischla - dočkal i speciálního čísla v češtině. Přestal vycházet
roku 2000.
U nejmladších autorů je patrný vliv
anglo-americké kultury, boření mýtů a tabuizovaných témat, civilnost i
snaha šokovat. Tímto směrem ukázala i nejvýznamnější moderní hebrejská
básnířka Jona Wallach (1944-1985).
Izraelská
hudba
Vážnou
hudbu produkovanou izraelskými skladateli lze chronologicky rozdělit zhruba
na tři periody. V předválečném období ji reprezentují prakticky výhradně
skladatelé, kteří získali klasické hudební vzdělání již v diaspoře,
často ovlivnění vynikajícími židovskými skladateli (Walter Sternberg
rozvíjel postmahlerovský styl), a snažili se je spojit s tradičním židovským
folklórem, především orientálním (Paul Ben Chaim, Menachem Avidom, Mark
Lavry). Bývají řazeni k představitelům tzv. středomořské školy. Návrat
ke kořenům byl heslem dne, neocenitelným pomocníkem bylo dílo Avrahama
Cvi Idelsohna, který vydal obsáhlou sbírku tradiční židovské, především
liturgické hudby. Objevem a inspirací byla pro mnohé jemenská židovská
hudba, kterou proslavila zpěvačka Bracha Zefira.
Čtyřicátá a padesátá létá jsou
obdobím mezinárodní izolace, kdy se v Izraeli daří lidové tvorbě. Mladí
skladatelé (Jedidija Adman, Mordechaj Zeira) opouštějí molové a durové tóniny
a preferují staré liturgické skladby nebo folklórní prvky včetně arabských
a drúzských. Rozvíjí se tradiční tance hora, debka.
Významným mezníkem bylo zasedání Mezinárodní
společnosti pro soudobou hudbu v Izraeli roku 1954. Přihlásilo se k odkazu
skladatele (židovského!) Arnolda Schönberga,
zakladatele atonální hudby a dodekafonní techniky. Vůdčí roli převzal
"triumvirát" Partos, Boskovič a Seter, často užívající
nekonvenčních forem a orientálních, méně upravených motivů. Pro
popularizaci vážné hudby v Izraeli byly klíčovými rozhlasový pořad
"Nová dimenze v hudbě", který uváděla původem americká
skladatelka Franks-Williams, a vydavatelské dílo Izraelského institutu pro
židovskou hudbu Renanot.
Současná hudební scéna je velmi otevřená
směrům jako serialismus, minimalismus, neotonalismus či hudební divadlo.
Libůstkou izraelských skladatelů je používání elektronických efektů.
K nejznámějším orchestrům patří Izraelský symfonický orchestr,
Izraelský komorní orchestr a Haifský symfonický orchestr.
Na mezinárodní scéně sklízejí tradičně
větší pozornost izraelští dirigenti. Zubin Mehta je dvorním dirigentem
"tří tenorů" a zároveň šéfdirigentem hlavního izraelského tělesa,
Izraelského symfonického orchestru se sídlem v Tel Avivu, který plodně
spolupracuje i s českými hudebními tělesy a účinkoval i v Praze, aniž
by dokázal plně potvrdit své renomé. Nedávno v Praze pracovně působila
výborná dirigentka Dalia Atlas.
Interpretů vážné hudby nebyl v Izraeli
nikdy nedostatek, o pravidelný přísun se stará hlavně imigrace z Ruska.
Hnacím motorem je bezesporu vynikající tradice židovských hudebníků,
prezentovaná jmény jako Yehudi Menuhin, Isaac Stern, Perlman apod. Zastavme
se u jednoho z nejvýznamnějších představitelů nejmladší generace, kterého
v Čechách proslavily spíše rubriky společenské než hudební: Šalev Ad
El se narodil 1968 v Izraeli, absolvoval Královskou konzervatoř v Haagu a
roku 1987 zvítězil na soutěži Francois Shapira. Účinkuje jako sólista
nejvýznamnějších orchestrů v Izraeli i mnoha zahraničních, chápe se i
dirigentské taktovky (Musica Viva Amsterdam Baroque Orchestra, festivaly v
Praze, Mecklenburgu, Halle), od sezony 1997-1998 působí jako hostující
dirigent Filharmonického orchestru Halle. Pedagogicky je činný na Masarykově
univerzitě v Brně, drážďanské Akademii pro ranou hudbu, bostonské
univerzitě atd. Je členem několika souborů barokní hudby: izraelské
Academia Daniel, švýcarské Dorian Consort a britské Il Gardellino. Nahrál
již 18 CD.
Populární
hudba
Patrný je rozdíl mezi interprety "západními",
kteří dělají muziku běžnou v euroamerickém světě a "orientálními",
kteří ji obohacují o arabské prvky. Výraznou osobností je zpěvák
protestsongů Šlomo Arci, nejznámější je ale určitě transvestita Diana
International, vítězka ceny Eurovize (http://Danainternational.miesto.sk).
Mamutí koncerty pod širým nebem se konají v přírodním amfiteátru u
Jeruzaléma.
Divadlo
Tradičním
centrem je Tel Aviv, kde má stálou scénu státní divadelní společnost
Habima, jejíž kořeny sahají do Ruska a obnovena byla již 1931 (tel:
03-526 6666). Jí konkuruje Tel Avivské Městské divadlo. Kvalitní opery dává
divadlo Cameri na ulici Dizengoff (tel. 03-523 3335). V tanečním souboru Kol
demama Moše Efratiho, založeném 1965, tančí i neslyšící tanečníci.
Statistiky UNESCO řadí Izrael na první místo na světě v návštěvnosti
divadel a počtu představení na osobu (pro ilustraci: Habima má 30.000 stálých
předplatitelů).
Film
První
film produkovaný v zemi izraelské je z roku 1911 a nese příznačný titul
"První film ze země izraelské". První hebrejský film
"Putování Odeda" (1933) je spjat se zakladatelem izraelské
kinematografie Nathanem Axelrodem. Filmový průmysl se jen pomalu zbavoval
stylu sionistických agitek a okouzlení Holywoodem (velká část holywoodských
producentů byli Židé). Současné filmy mají z velké části jedno společné
- minimálně hlavní hrdina na konci umírá, občas i všichni ("Život
podle Agfy"). Největšího mezinárodního uznání se dočkal
"Avanti popolo" Rafi Bukaeho z roku 1987.
Zahraniční filmy jsou zpravidla uváděny
v původním znění s hebrejskými nebo arabskými titulky a tedy turistům přístupné.
Lístek do kina stojí asi 250 Kč.