Doporučení a upozornění

Současný Izrael má 6 milionů obyvatel. 79% tvoří židé, 15% muslimové, 2% křesťané (většinou arabského původu), 1,6% drúzové. Přes 90% obyvatel žije ve městech, ostatní na vesnicích a v unikátních kolektivistických centrech (2% v kibucech, 3,2% v mošavech). Ze 170.000 beduínů si asi polovina zachovává tradiční kočovný styl života.

Samaritáni žijí dnes v Nablusu (starověké Samaří) na palestinském území, u svého posvátného místa - hory Gerizim (881 metrů nad mořem). Jejich geneze začala již roku 722 před n.l., když Samaří (hlavní město severního, izraelského království) dobyli Asyřané. Podstatná část obyvatelstva - především elita - byla deportována a na její místo přišla cizí etnika. Když se judejci vrátili z babylonského zajetí, odmítli "samařany" (Nový zákon je nazývá "samaritáni") uznat za Židy. Vztah mezi Židy a samaritány přerostl do otevřené nenávisti již za Alexandra Makedonského, který stranil Židům. V jeskyni u Vádí Dalíja byl objeven úkryt samaritánů, pobitých jeho vojáky. Samaritáni uznávají z Bible pouze pět knih Mojžíšových, mají ještě odlišné znění knihy Jozue a některé vlastní spisy. Pod ideologickým nánosem (svatost hory Gerizim je součástí jejich Desatera) lze rozpoznat velmi archaické stadium biblického textu (což v zásadě potvrdily kumránské nálezy), které se projevuje i odlišným, tzv. starohebrejským písmem. Jejich nejvýznamnějším svátkem je Pesach, který dodnes slaví krvavou obětí na hoře Gerizim.

Karaité se oddělili od rabínského judaismu ve středověku, jejich zakladatelem byl v 9. století Anan ben David, který odmítl právní autoritu ústního zákona obsaženého v Talmudu (prý z uražené ješitnosti, když nebyl zvolen exilarchou, tj. vůdcem babylonského židovstva). Intelektuální kroužek, který vedl, se rozpadl na mnoho směrů, ale pouze jeden z nich, zastoupený Benjamin ben Moše Nehávendím, se zachoval dodnes. Pod vlivem islámu se vyvinul v puristický, ale intelektuálně plodný směr, který prožil zlatý věk ve 12.- 14. století. Karaité (hebrejsky bnej mikra - synové Písma)se řídili pouze Starým zákonem a zdůrazňovali povinnost žít v zemi izraelské - skutečně tu mezi 9.-11. stoletím tvořili většinu židovských obyvatel. Dnes žijí v Izraeli (především v Ramle) v počtu asi sedmi tisíc, tvoří endogamní společenství.

Křesťanství začalo svoji odlišnost od judaismu zdůrazňovat po zničení jeruzalémského chrámu, za římských perzekucí. Dnes v Izraeli působí deset oficiálně uznaných křesťanských církví. Nejpočetnější věřící ve Svaté zemi jsou řecko-ortodoxní (50.000), řecko-katoličtí a římští katolíci (po 30.000 ), následují protestanti, mormoni (kolem 3.000) a asi 5.000 ostatních: arménů, syrských křesťanů, etiopanů a koptů. Jeruzalém je sídlem řecko-ortodoxního, římsko-katolického a arménského patriarchy i anglikánského biskupa. Mezi nejpočetnější mnišské řády patří františkáni, kteří udržují řadu svatých míst v Jeruzalémě i Galileji, dále karmelitáni s centrem v Haifě, benediktýni, salesiáni, jezuité a další.

Izraelští sunnitští muslimové žijí ve velkém počtu ve východním Jeruzalému, Lodu, Ramle i jinde a patří většinou k umírněné hanafíjské právní škole. V praxi to znamená, že pustí turisty do mešit a nevyžadují po ženách úplné zakuklení.

Baháismus se rozvinul v Íránu z heterogenních proudů šíitského islámu, zvláště šejchismu a bábismu. Jeho zakladatel Mírzá Husajn Alí Baháuláh (zemřel 1892) byl přímým žákem sociálního reformátora zvaného Báb (popraveného 1850), od kterého převzal silné sociální akcenty. Roku 1863 se prohlásil za Bohem poslaného, aby zvěstoval konečné zjevení pro celé lidstvo, které již před ním hlásali např. Ježíš, Mohamed nebo Báb. Základ baháiské věrouky tvoří jeho "Nejposvátnější kniha" (Al-Kitáb al-aqdas). Byl vězněn v Aku, které proto baháismus počítá ke svým svatým místům. Zemřel ve vyhnanství v Palestině a jeho syn Abás Efendi (nebo Abdulbahá) rozšířil novou víru i mimo islámské země. Po smrti v Haifě roku 1921 byl společně se svým otcem pochován ve výstavném mauzoleu, postaveném 1957 (viz místopis - Haifa). Od smrti jeho vnuka Shoqi Efendiho (1957) řídí baháismus z Haify kolektivní "Dům spravedlnosti." Toto kosmopolitní a pacifistické náboženství hlásá mimo jiné slučitelnost vědy a víry, rovnost pohlaví a mezinárodní arbitráž při řešení sporů. Dnes má na čtyři miliony vyznavačů (v Izraeli jich ale žije jen několik set) a je čtvrtým oficiálním náboženstvím Izraele vedle judaismu, islámu a křesťanství.

Drúzové jsou svéráznou odnoží islámíji, jedné ze šíitských větví islámu. Jejich letopočet začíná rokem 1017, kdy se chalífa al-Hákim prohlásil za boží vtělení. Jméno zdědili po nejúspěšnějším apoštolu nového náboženství Muhamadu ad-Darazím, který obrátil část libanonských šíitů. Jejich učení je esoterní, se zřetelnými prvky islámu, křesťanství, perských náboženství apod. Očekávají návrat Hákima, který byl devátou - a poslední - inkarnací božství. Jsou endogamní a věří v převtělování duší uvnitř svého společenství. Necelý milion drúzů dnes žije okolo hory Hermon v Sýrii (hlavní sídlo je Qanavát v Hauránu), Libanonu a Izraeli. Izraelští drúzové (asi 90 tisíc duší) jsou jako jediní Arabové přijímáni (dobrovolně) do armády, kde vynikají jako pohraničníci a průzkumníci, zkrátka všude tam, kde je třeba výborná znalost terénu. Jejich vesnice jsou k vidění na Golanech, v Galileji a u Haify, jejich nejposvátnějším místem v Izraeli je Nebi Šuajb severozápadně od Tiberias, tradiční místo posledního odpočinku Mojžíšova tchána Jitra. Často se věnují tkalcovství, košíkářství a výrobě koberců. Své výrobky nabízejí na blízkých trzích, nejznámější je Daliyat el-Karmel jižně od Haify.

Beduíni - tradiční arabští kočovníci - jsou oblíbenou turistickou atrakcí, mnohé kanceláře z Eilatu nebo od Mrtvého moře mají v programu návštěvu beduínského stanu s posezením u kávy a jízdou na velbloudech. Kdo se chce dozvědět víc, neměl by minout Muzeum beduínské kultury Joe Allona u Ber-Ševy. Adresa: Kibbutz Lahav, D.N. Negev 85335, tel. 07-991 3322/597, fax: 07-991 9889.

Židé se dají rozdělit na několik skupin podle důslednosti při dodržování náboženských předpisů. Ortodoxních a ultraortodoxních není mnoho (5-10%), tvoří ale jazýček na politické misce vah (strana Šas a jiné). Obecně se nazývají charedim, v Jeruzalémě Natorej karta - strážci města. K jejich střediskům patří Mea Šearim v Jeruzalémě a Bnej Brak u Tel Avivu. Větší část tvoří tradiční Židé, tzv. masortim, kteří dodržují velkou část náboženských předpisů (micvot), aniž by je pokládali za střed vesmíru. Podobný význam má i širší termín "věřící" - datim. Ostatní Izraelci jsou nábožensky chladní a stěžují si na to, že z jejich daní tyjí ortodoxní. Říká se jim chilonim - světští.

Termín je odvozen od Pelištejců, jejichž centrem bylo pět měst na jižním pobřeží - Gaza, Aškalon, Ašdod, Ekron a Gat, ale expandovali až po Bet Šean. Byl nalezen zbytek jejich chrámu v Tel Kasíle, muzeum pelištejské kultury je u starověkého Ekronu, vystavuje keramiku, modely, fotografie, oltář, ale i "pelištejský život"v praxi: hrnčířství, lisování oleje, tkaní. Adresa: Kibbutz Revadim 79820, tel. 08-588 778/9, fax: 08-588 797.

Název "Palestina" přejal Herodot v 5. století před n.l. a po židovském povstání roku 135 ho záměrně prosadili Římané. Dnešní Palestinci mají s biblickými Pelištejci společné snad jen Gazu a nenávist k Izraeli. Mluvit o Izraeli jako o Palestině je potěší - a Izraelce naštve.

Podle dohody z 28.9. 1995 je oblast Západního břehu rozdělena do tří sektorů:

a) pod izraelskou správou je hraniční část s Jordánskem, židovské osady a důležité silnice

c) města Jenin, Tulkarm, Nablus, Qalqilya, Ramallah, Jericho, Bet Lehem a Hevron (od severu k jihu) s okolím jsou cele pod palestinskou správou (totéž platí pro celé pásmo Gazy).

Letopočet se počítá od stvoření světa, které proběhlo koncem léta roku 3760 před n.l. Rok 2000 je tedy v Izraeli rokem 5760. Samozřejmě pro Židy, muslimové letopočet počítají od Mohamedova útěku z Mekky do Mediny (622 n.l.), drúzové od zbožštění chalífy Hakima (1017), katoličtí křesťané jinak než ortodoxní atd. Přesto na Silvestra proběhly hlavně v Tel Avivu všeobecné bujaré oslavy milénia.

O židovském kalendáři za doby prvního chrámu nejsou přesné údaje. Zachovaly se názvy některých měsíců (avív, zív, etaním, bul) a rozporuplné údaje o tom, kdy se slavil Nový rok: podle Exodu (2. knihy Mojžíšovy), verš 23,16 na podzim, podle Jeremiáše 36, 22 na jaře.

Z babylonského exilu si Židé přinesli tamější názvy měsíců, avšak ani za druhého chrámu nebyl kalendář jednotný. Esénská sekta používala kalendář o 364 dnech, který měl tu výhodu, že byl dělitelný sedmi a proto jeho data připadala vždy na stejný den v týdnu - např. Nový rok se slavil vždy ve středu. Mezi svitky, nalezenými u esejského střediska v Kumránu byl i hanopis na Slunce a Měsíc, které se odmítají podřídit tak dokonalému výtvoru a brázdí si oblohu, kdy se jim zachce.

Nejpozději se zničením druhého chrámu v roce 70 se však prosadil lunisolární kalendář, který charakterizuje zoufalá snaha nějak srovnat měsíční rok o 354 dnech se slunečním (365 a čtvrt dne). Náš gregoriánský kalendář disproporci vyřešil tím, že natáhl délku měsíce na 30-31 dní - takové řešení v židovském prostředí nemohlo uspět, protože Nový měsíc je pokládán za svátek a musí se krýt s novem. Až do 4. století byl vyhlašován až po prohlášení svědků, že nov Měsíce skutečně zahlédli, od té doby je stanoven podle výpočtů. Střídají se měsíce o 29 a 30 dnech, ovšem ambivalence Nového roku zůstala zachována - "občanský" začíná na podzim 1. tišri (tradičně pokládán za den stvoření Adama), ale náboženský na jaře 1. nisanu.

Aby dohnal ztrátu na sluneční rok, která každoročně činí asi jedenáct dní, vkládá židovský kalendář sedmkrát za devatenáct let třináctý měsíc, tzv. adar šeni - druhý adar. Tím je zaručeno, že se svátky (hlavně ty zemědělské) nebudou nekontrolovaně stěhovat ročními obdobími. I vkládání druhého adaru je od 4. století pevně stanoveno, dříve bylo vyhlašováno náboženskou autoritou Palestiny. Zachoval se dopis obcím diaspory, v kterém se píše: "Protože jsou housata ještě malá, rozhodl jsem se vložit druhý adar".

nisan
ijar
sivan
tamuz
av
elul
tišri
(mar)chešvan
kislev
tevet
švat
adar

30 dní
29
30
29
30
29
30
29
30
29
30
29

březen/duben
duben/květen
květen/červen
červen/červenec
červenec/srpen
srpen/září
z áří/říjen
říjen/listopad
listopad/prosinec
prosinec/leden
leden/únor
únor/březen

V přestupném roce má adar 30 dní a adar šeni 29 dní. Výjimečně může mít chešvan 30 dní a kislev 29.

Den trvá od večera do večera, proto se na šabat zavírá už v pátek odpoledne. Pro dny v týdnu nejsou zvláštní názvy, začíná nedělí, která je "první den", a končí sobotou, která je dnem klidu (nejen pracovního).

neděle
pondělí
úterý
středa
čtvrtek
pátek
sobota

jom rišon (první den)
jom šeni (druhý den)
jom šliši (třetí den)
jom revií (čtvrtý den)
jom chamiši (pátý den)
jom šiši (šestý den)
šabat

Teoreticky by extrémně religiózní člověk mohl v Izraeli prožívat sváteční den čtyřikrát týdně - drúzský ve čtvrtek, muslimský v pátek, židovský v sobotu (šabat) a křesťanský v neděli. V praxi je důležitý šabat, který je zavíracím dnem pro obchody, pošty, banky a jiné. Velmi omezena je veřejná doprava, v oblastech s převahou ortodoxních obyvatel (Mea šearim v Jeruzalémě, Bnej brak u Tel Avivu) se nejezdí vůbec.

Různá omezení (ale i neočekávané akce) doprovázejí i židovské svátky, z nichž jsou nejdůležitější tzv. vysoké svátky:

Roš hašana
Jom kipur
Pesach
Šavuot
Sukot
Šmini aceret
Simchat Tora

Nový rok
Den smíření
kř. velikonoce
Svátek týdnů
Svátek stanů

1. tišri
10. tišri
15.-21. nisan
6. sivan
15.-21. tišri
22. tišri
22. tišri

Svátky Pesach, Šavuot a Sukot patří mezi poutní svátky (šloša regalim), kdy chodili Izraelci obětovat do chrámu v Jeruzalémě. Dodnes proudí v tyto dny do města davy lidí, kolaps hrozí především v roce, kdy připadne Pesach na velikonoce. Lecos zajímavého je k vidění i o menších svátcích a pamětných dnech, které nemají takovou tradici a některé byly zavedeny až v tomto století. Jsou to:

Chanuka - veselý Svátek světel na paměť znovuvysvěcení chrámu v roce 164 před n.l. Svým charakterem i dobou konání (25. kislev - 2. tevet) připomíná vánoce.

Tu bi-švat - Nový rok stromů. Slaví se (jak říká už název) 15. švatu.

Purim - téměř masopustní veselí na paměť záchrany Židů, jak ji popisuje biblická kniha Ester, slaví se 15. adaru (pokud jsou adary dva, tak v tom druhém).

Jom hašoa - věnovaný obětem holokaustu, připadá na 27. nisan, mimo Izrael na 19. duben.

Jom haacmaut - Den nezávislosti Izraele - 5.ijar (v roce 1948 připadl na 14. květen).

Lag ba omer - 33. den mezi Pesachem a Šavuot, kdy je přerušeno období truchlení (omeru), pořádají se postřižiny, ohňostroje apod. Zároveň je dnem studentstva. 18. ijar.

Tiša be av - nejsmutnější den, kdy se truchlí nad zkázou obou chrámů. Připadá na 9. av a vrcholí jím tři týdny smutku.