Historie podrobně

   
Historie v datech

Dějiny Itálie jsou spojeny především s existencí Římského impéria, které postupně ovládlo všechny kultury na Apeninském poloostrově: etruskou, italickou, řeckou, a přestálo výboje Keltů a Kartaginců.

Na Apeninském poloostrově měla Římská říše své centrum a ovládala odsud celé Středomoří.

          Po rozpadu Říma, který způsobily pronikající germánské kmeny (Ostrogóti, Langobardi), se území Apeninského poloostrova rozdělilo na řadu státních útvarů, jejichž hranice se často měnily, stejně jako vliv jiných států, např. z Pyrenejského poloostrova nebo ze západní a střední Evropy. Byzanc (Východořímská říše) si udržela panství v oblasti Ravenny, Říma a v jižní Itálii. Řím se stal jádrem církevního státu. Oblast jižní Itálie a Sicílie si podmaňují v 11. století Normané a vzniká zde Království obojí Sicílie, těžící z hospodářských a kulturních styků s arabskou a byzanskou oblastí.

 Ve středověku patřila oblast Itálie k nejvyspělejším v Evropě. Nejpokrokovějšími se staly hlavně severoitalská města (Benátky, Janov, Florencie, Milán), která ve 14. století fungují jako samostatné republiky. Obdobím jejich rozkvětu je hlavně následující  století. V době italských válek (od r.1559) jejich vliv slábne, ačkoli jsou vůdčími nositeli evropské kultury až do konce 18. století.

         Ve větší části poloostrova získali moc v této době španělští Habsburkové. Po nových bojích v 18. století získávají velký vliv v severní Itálii rakouští Habsburkové, jih Itálie je ve sféře španělských zájmů. Papežský stát si nezávislost a vliv udržel.

Napoleonské války umocnily revoluční vlnu v Itálii, namířenou proti feudálnímu systému. Napoleon vyhlásil Italské království, Řím připojil k Francii, ale po jeho porážce se vrátil na většině území Itálie předrevoluční stav. V jižní Itálii vzniklo Království obojí Sicílie pod vládou Bourbonů, jež po národně-osvobozeneckých bouřích (Garibaldiho tažení) vyhlásilo a vytvořilo sjednocené Italské království pod vládou savojské dynastie. Proces sjednocení byl dokončen r. 1870 připojením Říma (1871 vyčleněn Vatikán).

Relativní zaostalost země vedla k politické nestabilitě a k tomu, že v Itálii vládl nacionalistický duch, dožadující se uznání Itálie jako světové velmoci. V 80. letech 19. století zahajuje Itálie koloniální výboje v severní Africe (Eritrea, It. Somálsko), r. 1890 získává protektorát nad Habeší. Politicky se Itálie orientuje na Německo a Rakousko-Uhersko (1882 založen Trojspolek), čili proti Francii. Počátek 20. století ale přináší Itálii prosperitu a rozvoj, usmíření s Francií a nakonec vstup do války 24.5.1915 na straně Dohody.

Poválečné vyrovnání neuspokojilo italské územní požadavky, což vede k vzrůstu radikálního fašistického hnutí Benita Mussoliniho. 28. října 1922 obsazují jeho squadristé Řím a Mussolini je jmenován ministerským  předsedou a zejména po r. 1925 je nastolen totalitní režim. Roku 1936 vzniká osa Berlín-Řím a Itálie se spolu s Německem připravuje na válku. Do 2. světové války vstupuje Itálie r. 1940. Rychlý rozpad hospodářství a těžké porážky v severní Africe vedly po vylodění Spojenců v jižní Itálii 10.7.1943 k aktivizaci domácí opozice a 25.7.1943 je Mussolini zatčen a uvězněn. 3.9.1943 Itálie kapituluje. V té době byla většina Itálie obsazena wehrmachtem, Mussolini osvobozen a na severu země vyhlášena Italská sociální republika (na jihu návrat demokracie pod patronátem spojeneckých vojsk).

Poválečná Italská republika byla vyhlášena 18.6.1946, Itálie přijímá Marshallův plán, má novou ústavu (1948), stává se členem NATO (1949). V padesátých a počátkem 60. let se střídají u moci vlády pravicové a pravocentristické. Díky zahraničním investicím zažívá Itálie velký hospodářský vzestup. Roku 1963 se poprvé dostávají do vlády socialisté a začíná období tzv. levého centrismu. Léta 1968-1969 jsou začátkem krize italského hospodářství, a tudíž jsou doprovázena velkými stávkovými hnutími a studentskými bouřemi.

V zahraniční politice se Itálie snaží udržet vliv ve Středomoří i za cenu podpory palestinskému hnutí, což vede k tzv. importovanému terorismu a tak se v polovině 80. let více orientuje na země Latinské Ameriky. V té době začíná ekonomický vzestup a  dnes se počítá mezi sedm nejvyspělejších zemí světa (skupina G7).