Kulturně
historické památky
Abú Simbel
Abú Simbel, jeden z nejkrásnějších dvojic chrámů v Egyptě,
ležící na břehu Asuánské přehrady asi 400 km jižně od Luxoru a 900 km
od Káhiry. Původně je Ramesse II. nechal vytesat do strmé pískovcové skály
na břehu Nilu, ale při stavbě Asuánské přehrady byly chrámy
rozřezány na více než 1000 bloků o hmotnosti až 30tun a o 68 metrů
výše a 180 metrů dále opět sestaveny. Nejprve byl návrh nechat chrámy
zaplavit, ale naštěstí byly chrámy jen přemístěny, čímž ovšem
ztratily mnohé na své majestátnosti. Práce na jejich přemístění trvaly
tři roky a roku 1968 byly veškeré úpravy dokončeny. Jednotlivé rozřezané
kamenné bloky byly pak skládány na vybraném místě a uchycovány na speciální
železobetonovou konstrukci. Nad celým chrámem byla pak vytvořena železobetonová
kopule pokrytá zeminou a kamením, aby tak dotvářela iluzi přirozeného
skalního pahorku. Pod "pokličku" této kopule je v případě
Ramessova chrámu možné nahlédnout a prohlédnout si vnitřek jejího
obsahu s celým systémem vzpěr, na kterých je chrám zavěšen. Ale zpět
k práci Ramessových architektů. Větší z obou chrámů nechal
Ramesse II. Zasvětit bohu Amenreovi, Ptahovi, Raharachtejovi a sobě samému,
jakožto vtělení boha Hora. Menší chrám pak své ženě Nefertari a
bohyni Hathor.
Průčelí Ramessova chrámu (38 x 33 metrů) tvoří systém reliéfů
a soch, z nichž nejkrásnější dojem budí čtyři kolosální sochy
sedícího Ramesse II. Každá ze soch měří 20 metrů a např. Ramessův úsměv
je jeden metr široký a od ucha k uchu je 4 metry. Jedna z hlav se již ve
starověku zřítila a leží před chrámem (tento stav byl zachován i po přesunu
chrámu). U této spadlé hlavy si člověk mnohem více uvědomí kolosálnost
Ramessových soch. Sochy ostatně nejsou identické, ale výraz v obličeji
vyjadřuje i stupně Ramessova vývoje. Několik metrů nad obrovskými
hlavami Ramesse II. jsou vytesány římsy s faraónovými kartušemi a urey
(královskými kobrami) a konečně úplně nahoře je 22 soch paviánů vysokých
něco přes dva metry. Nad vchodem do chrámu, mezi dvojicemi Ramessových
kolosálních soch je vytesána socha Raharachtejova (Rea Harachtea - Rea,
který je sluncem na horizontě), jemuž po obou stranách obětuje Ramesse (v
reliéfním zpracování) sošku bohyně Maat (bohyně pravdy a
spravedlnosti). U nohou Ramessových soch jsou pak sochy jeho matky, hlavních
manželek, synů a dcer.
Chrám byl vytesán 64 metrů (podle některých údajů 63)
hluboko do skály a v jeho délce je tvořen sloupovou síní s osmi
desetimetrovými sochami stojícího Ramesse v podobě boha Usira , malou
síní se čtyřmi obětními vyobrazeními, příčnou síní a nejsvětější
svatyní, která je opravdovým unikátem. V této neveliké, spíše svatyňce
sedí v přítmí čtyři sochy (zleva do prava) – socha boha Ptaha,
Amenrea, zbožštělého Ramesse II. a boha Raharachteje. To samo by nebylo až
tak zvláštní, Ramessovi projektanti si ale dovolili jistou zvláštnost.
Pouze dvakrát do roka, 20. února a 20. října (v den narození a korunovace
Ramesse), proniknou sluneční paprsky až do této svatyně a postupně osvítí
jednotlivé sochy. Při přesunu chrámu ale došlo k chybě. Při výpočtu
polohy chrámu, aby byl tento zázrak zachován, se do práce zapojily
matematičtí experti a spolu s nejmodernějšími
počítači se daly do práce. Výsledek? Celý jeden den chyba.
Stěny chrámu jsou zdobeny množstvím
vyobrazení, především pak, jak Ramesse obětuje celé řadě různých bohů.
Nejcenějším motivem velkolepých reliéfů je však znázornění bitvy u
Kadeše, kterou Ramesse svedl s Chetitským vládcem Muvatallišem, ve svém
pátém roce vlády. Reliéfy zobrazují egyptský tábor, zásobování vodou
a potravinami, válečnou poradu vojevůdců, vyslýchání zajatců, usekávání
rukou zajatců, jejich sečítání, jednotlivé výjevy z bitvy a
nakonec vítězný konec. Bitva však neskončila Ramessovým vítězstvím,
jak nechal na reliéfech zobrazit, nýbrž uzavřením mírové smlouvy.
Po obou stranách chrámu, vchodem ze sloupové síně, se nalézá
šest dalších, již menších a nižších místností, dvě po levé straně
a čtyři po pravé, nazvané dnes sklady. Veškeré stěny a stropy chrámu
jsou pokryty nádhernými velkými reliéfy, zobrazující krom již zmíněných
obětin, především válečné umění a sílu Ramesse II. Scény porážky
a podrobení nepřátel jsou situovány podle světových stran, dle skutečné
zeměpisné polohy – vpravo Asiaté a vlevo Núbijci, mimo jiné
vyobrazení bitvy u Kadeše.
Druhý z chrámů
zasvěcený manželce Nefertari a bohyni Hathor je menší, ovšem to mu
nikterak neubírá na jeho kráse. Naopak vnitřní reliéfy (zejména pak
barvy) jsou zachované v lepším stavu, než u Ramessova chrámu. V průčelí
chrámu se střídají mohutné, deset metrů vysoké sochy Nefertari s Hathořinou
korunou (2x) v podobě kravských rohů, se sochami svého manžela (4x). Chrám
je přes dvacet metrů hluboký a tvoří jej sloupová síň, příčná
síň a nejsvětější svatyně. Na reliéfech jsou vyobrazeny korunovace
Nefertari za královnu bohyní Isidou a Hathor, obětní výjevy a vítězství
nad nepřáteli.
Abydos
Abydos - jedno z nejstarších, nejmystičtějších a nejvýznamějších
míst Egypta. Jeho význam sahá až do archaické doby a patrně i mnohem dále.
V roce 1993 zde byla nalezena nejstarší
hrobka a vůbec nejstarší nalezené písmo na světě. Mimo to je Abydos i
pohřebištěm faraonů tzv. 0. dynastie a tedy i důkazem, že počátky
sjednocení obou egyptských říší sahají hlouběji do minulosti, než je
tomu v případě udávaného sjednotitele Narmera (snad Meniho). Od nepaměti
byl Abydos centrem uctívání boha mrtvých. Původně místního boha
Chontamentiho ("První obyvatel západu", První ze západních,
Ten, který je navrcholu mezi západními, též "Pán mrtvých") a
později ve staré říši tento bůh podlehl rozrůstajícímu kultu boha
Usira a stal se jedním z jeho atributů. Podle náboženství byl Abydos místem
Usirova hrobu a proto se stal svatým místem,
kam směřovaly kroky poutníků a místem oblíbeného pohřebiště.
Abydos se stal královským pohřebištěm první dynastie a i další dva králové
druhé dynastie si zvolili toto místo za svůj věčný odpočinek.
Pro mnohé další Egypťany byl Abydos místem
symbolického hrobu, ve kterém nebyli pohřbeni. Nejznámější z
nich byl Seti I, který si zde nechal vystavět zádušní chrám a tzv.
kenotaf (symbolická hrobka, bez těla zesnulého) známý dnes jako tzv.
Osireion.
Abydos se nachází asi 560 km jižně od Káhiry v provincii Sohag (dříve
8. hornoegyptská župa – Thinis), poblíž dnešních vesnic Beni
Mansur a el-Araba el-Madfuna. Staří Egypťané nazývali Abydos "Abedju"
a v koptském období se mu říkalo "Ebut, popř. Abot". Dnešní
název pochází od Řeků. Celá kultovní oblast Abydu byla ve faraonském
Egtyptě označována jako "Svatá země". Chrám Setiho I. je unikátní
dílo, které se zachovalo ve velmi dobrém stavu. Stavbu dokončil a upravil
k její výsledné podobě syn Sethiho, Ram
esse II., který si v Abydu nechal postavit také svůj zádušní
chrám, známý pod jménem "Chrám miliónů let", který však
nedosahoval monumentálnosti chrámu Setiho I. Setiho chrám je skutečným
unikátem, jednak proto, v jak dobrém stavu se zachoval, jednak kvůli některým
architektonickým prvkům a především díky množství unikátních nápisů
a reliéfů, jejichž smysl zůstává utajen
a jsou tak snad vyjímkou z pravidla egyptologického povýšení
o dokonalé znalosti starých Egypťanů a jejich písma. Asi nejznámější
z těch, které se podařilo rozluštit se nachází v tzv. Galerii králů.
Na stěnách je zde seznam 120 egyptských bohů a jejich hlavních svatyň a
dále seznam 76 králů (tzv. Abydský seznam králů), panujících až do
doby Setiho I. Seznam začíná vládou krále Meniho (asi 3000 př. n. l.),
prvního panovníka 1. dynastie a končí vládou Sethiho I. okolo roku 1300 př.
n. l.
Tou nejpozoruhodnější částí chrámu Setiho I. je jeho symbolická
hrobka - Osireion. Nachází se vlastně až za samotným chrámem, patřila však
do celého komplexu ohraničeného zdí. Osireion je asi 30 metrů dlouhá a
necelých 20 metrů široká stavba, orientovaná nikoli podle hlavních světových
stran, nýbrž směrem severovýchodním (stejně jako chrám Setiho I.). Jádro
Osireionu tvoří jakýsi podstavec z mohutných kamenných bloků. V něm
jsou uprostřed vytesány dvě vodní nádrže, jedna čtvercová a druhá obdélníková.
Z obou dvou stran podstavce vedou schody do hloubky asi tří a půl metru pod
hladinu vody. Z podstavce "vyrůstají" dvě řady sloupořadí,
každá sestávající z pěti gigantických monolitů z růžové žuly
o hmotnosti 100 tun (základna 2,5 x 2,5 m a výška přes 3,5 metru). Celá
stavba pak byla překlenuta kolosálními deskami. Kolem dokola tohoto
podstavce je asi 3 metry široký příkop naplněný vodou a celé obehnáno
mohutnou, přes 6 metrů širokou zdí z bloků červeného pískovce. V této
zdi je zbudováno celkem 17 malých komor, bez jakékoli výzdoby, navzájem
propojených 60-90 cm širokou římsou. Na dvou delších stranách (Z a V)
je jich po šesti, dvě na jižní a tři na severní. Za těmito třemi komůrkami
se nachází dlouhá příčná komora a stejně tak na straně jižní. Celé
to je obehnáno další zdí, tentokrát z vápencových bloků. Do komůrek
se pravděpodobně připlouvalo na loďkách. Kromě zmíněného podstavce
nemá žádná další část umělou podlahu, nýbrž všechno zdivo stojí přímo
na písku, který se zvyšující se hloubkou stále více nasakuje spodní
vodou. Osireion byl vystavěn 15 metrů pod úrovní zádušního
chrámu Setiho I.
Stejně jako význam zvláštní podoby Osireionu, je i jeho stáří předmětem
diskuzí. Obecně se dnes předpokládá, že je dílem Setiho I. a pochází
tedy z doby okolo roku 1300 př. n. l. Na druhou stranu tomuto tvrzení
odporují některá fakta. Když byl Osireion během let 1912 - 1914 vykopán
profesorem Navillem, vznikla diskuze, zda-li byl nejprve postaven Osireion, či
chrám Sethiho I. Převládl tehdy názor, který považoval Osireion za
mnohem starší než chrám Setiho I. a dokonce byl považován za vůbec
nejstarší stavbu v Egyptě. Argumentů pro tento závěr bylo několik.
V první řadě způsob, jakým byl postaven, tedy z obrovských bloků
kamene, jakých se užívalo v nejstarších dobách. Podobně jako např. Údolní
chrám (Chrám sfingy) v Gíze. Jeden z kamenných bloků v Osireionu je
dlouhý přes 7,5 metru. Dalším prvkem bylo užití nejen obdélníkových a
čtvercových bloků, nýbrž i rohových ve tvaru písmene L, které byly
obdobně užity v Chrámu sfingy a např. i na Machu Pichu v Peru. V neposlední
řadě to byl fakt chybějící výzdoby Osireionu, zatímco ostatní chrámy
Setiho I., stejně jako jeho syna Ramesse II., se vyznačovaly jedinečnými
reliéfy. V Navilleho výzkumu pokračoval mladý egyptolog Henry Frankfort,
jehož nálezy změnily náhled na tuto stavbu a přisoudily její autorství
právě Setimu I. Těmi hlavními nálezy byly zbytky astronomických výjevů
a nápisů Setiho I. v severní i jižní příčné komoře a dále nález
ostrakonu (hliněný střep) ve vchodové chodbě s nápisem "Sethi
je připraven ke službě Usirovi".
Proti názoru, že Osireion je dílem Setiho I., vystupuje kromě již
zmíněného stavebního stylu, který je typický pro Starou říši a nikoli
pro 19. dynastii, ještě fakt, že všechny nápisy Setiho I. se nenacházejí
v samotném centru Osireionu, nýbrž až za mohutnou zdí s komůrkami, v příčných
komorách (a v přístupovém koridoru). Dá se proto předpokládat, že
Seti I. dal prastarou stavbu pouze zrekonstruovat, popř.dostavěl další
ohradní zeď, jako tomu učinil i u jiných staveb a stejně tak i Ramesse
II.
Mezi jinými se v Abydu nachází ještě zádušní chrám
Ramesse II. Tento malý chrám stojí za
pozornost, neboť se v něm dochovaly nádherné barevné polychromované
basreliéfy.
Dendera
Další z jedinečných chrámů starého Egypta se nachází několik
desítek kilometrů jižně od Abydu v provincii Kena. Dendera byla hlavním
městem 6. Nomu Horního Egypta a její význam se traduje již od doby
archaické. Až do konce Staré říše byla Dendera významným pohřebištěm.
Dnes je známá především díky nádhernému chrámu zasvěceného bohyni
Hathor, pocházejícímu období vlády Ptolemaiovců a Římanů. Historie
chrámu však sahá až do dob vlády faraóna Chufua (Cheopse). Dendera byla
hlavním centrem kultu bohyně lásky, radosti, hudby a nebe – Hathory.
Celému chrámovému komplexu vévodí
obrovský chrám zasvěcený právě bohyni Hathor (nikoli však samotné, nýbrž
triadě tvořené Hathor, Horem z Edfú a jejich synem Ihejem /Ihy/). Návštěvníky
ihned upoutá nádherná Velká hypostylová síň (sloupová síň), tvořená
24-mi obrovskými sloupy, zakončenými stylizovanou Hathor v podobě ženy s kravskýma
ušima. Strop této haly představuje nebesa s kosmickými zobrazeními.
Za touto sloupovou síní následuje druhá, menší sloupová síň a
dvojí předsálí s obětními stoly. Následuje Velký chrám Hathory v jehož
středu se nachází nejsvětější svatyně, obklopená 11-ti místnostmi a
kaplemi s nádhernými reliéfy. V severovýchodním rohu, v nejzašší
části chrámu se nalézá vchod do nejzajímavějších a nejtajemnějších
částí chrámu - do podzemních krypt - systému tajných chodeb a místností,
ukrývající tajemné reliéfy, jejichž smysl není stále uspokojivě vysvětlen
(v současnosti je veřejnosti přístupná pouze tzv. jižní krypta, východní
a západní jsou uzavřené, avšak samotný přístup většinu návštěvníků
odradí). Obrázek "žárovek" je jen malou ukázkou toho, co se dá
v těchto kryptách spatřit. Žárovky jsou zmíněny zcela záměrně, neboť
bylo napsáno několik knih, vysvětlujících tyto reliéfy jako důkaz
existence využívání elektřiny a používání zařízení ke svícení na
principu žárovky. Jestli je tomu tak, se zatím nezjistilo. První pohled
skutečně připomíná žárovky.
Hathořin chrám je dále vyjímečný jako nejzachovalejší v Egyptě.
Unikátem je i střecha, která se dochovala ve velmi dobrém stavu. Na ní je
několik kaplí, rovněž se zajímavými vyobrazeními, např. Osiridových
mystérií. V jedné z Osiridových kaplí byl nalezen i
kamenný zvěrokruh, jehož originál je dnes vystaven v muzeu v
Louvru a v Dendeře je kopie.
Na východní straně chrámu se nachází posvátné jezero (dnes
zarostlé palmami), které sloužilo jednak k očistě kněží a jednak
při Osirových mysteriích (tato mysteria vyjadřovala smrt a zmrtvýchvstání).
Za zadní částí Hathořina chrámu se nachází malinký chrám zasvěcený
boyni Eset (Isis) - "Chrám zrození Esety", z Augustovy doby.
Před ním pak stojí zbytky dalších staveb: Sanatoria - místo, kde byli léčeni
nemocní, Rodný dům pocházející z 30. dynastie a Ptolemaiovců, tzv.
Mammisi - malý chrám, kde se oslavovalo zrození boha, Koptská bazilika a
Římský rodný dům. Celý chrámový komplex pak byl obehnán mohutnou
cihlovou zdí.
Chrám královny
Hatšepšovet
Dalším unikátem faraónské historie je terasový chrám královny
Hatšepsovet. Chrám je postaven v jakési skalní zátoce pod téměř pohádkovým
skalním srázem hory El-Kurn. Architekt Senmut
jej naprojektoval jako tři nad sebou postavené obrovské terasy, navzájem
spojené jakýmisi "nájezdy", nebo rampami. Jednotlivé terasy jsou
při straně u skalního srázu lemovány sloupovými síněmi, resp. Kolonádami.
Ta první obsahuje kolem každé strany spojující rampy 22 sloupů,
druhá s 2 x 44 sloupy a třetí s 84 sloupy.
Byla zde vybudována obrovská zahrada, plantáže papyru a zasázeny
stromy do vyhloubených a dovezenou hlínou naplněných jam. Po stranách
druhé, střední terasy jsou umístněny dvě kaple. Na západě kaple
bohyně Hathor s 24 sloupy a na východě kaple boha Anupa s 12 sloupy a Sluneční
chrám boha Raharachteje.
Stejně jako ostatní egyptské chrámy, byl i Hatšepsovetin chrám
vyzdoben řadou nástěnných maleb. K těm nejslavnějším patří líčení
výpravy do země kadidla Puntu (snad dnešní východní Súdán), přivítání
egyptské výpravy lidem Puntu a její kněžnou a dále nakládání obchodních
lodí a plavba domů. V síni zrození si pak můžeme prohlédnout cyklus
zrození královny a její božský původ. Horní terasa pak obsahuje zádušní
kult královny a jejího otce, obětní dvůr slunečního kultu a svatostánek
boha Amona. Celý chrám byl obehnán ohradní zdí, dalšími kolonádami a
rampami a vstupní branou zdobenou stromy (jejich 3500 let staré pařezy je
možné vidět i dnes), do které se vcházelo alejí sfing.
Autorem architektonického plánu Hatšepsovetina chrámu je slavný
architekt Senmut, který si rovněž nechal postavit svou hrobku v Dair al-Bahrí,
a to přímo před vchodem do chrámu, takže její komory se táhly pod jeho
nádvořím. I on však při svém projektování čerpal z nejstaršího z trojice
chrámů v Dair al-Bahrí - z chrámu Mentuhotepa II. (11. Dynastie). Když
byl chrám v 19. století objeven, byl absolutně v troskách. Ty měl na
svědomí Thutmose III., dále
pak Achnaton, který nechával likvidovat veškerá božstva, kromě svého
Atona a nakonec zemětřesení a jiné přírodní vlivy.
Karnak
Karnak je největším chrámovým komplexem v Egyptě. Je zasvěcen
bohu Amon-Re a nachází se na pravém břehu Nilu u vesnice Karnak, dva
kilometry severně od Luxoru a asi 700 km jižně od Káhiry. Karnak není dílem
jednoho panovníka, nýbrž na jeho výstavbě se podílela většina významných
faraónů v průběhu více než třinácti století. Stavbu chrámu ( v
dnešní podobě) započal Thutmose I., ale stavěl na místě, které si pro
své kaple vybrali již Senvosret I. a Amenhotep I..
Luxor
700 km jižně od Káhiry se na východním břehu Nilu nachází největší
turistické centrum Egypta – Luxor. Malebné městečko s přibližně
65 000 obyvatel, nacházející se na základech jednoho z nejvýznamějších
měst starého Egypta - Théb (eg. Veset), které v dobách své největší
slávy obývalo přes jeden milion obyvatel. Théby postupně nabývaly na svém
významu a roku 2037 př. n. l. se staly hlavním městem říše a největším
centrem boha Amon-Rea. Ačkoli byly posléze opuštěny, staly se během 18.
dynastie hlavním městem a největším
centrem Egypta. Po více než 200 letech opět ztratili svůj titul hlavního
města, ale až do zničení města Asyřany v 7. století př. n. l. si
zachovaly pozici nejvýznamějšího náboženského a politického centra v
zemi. Za vlády Ptolemaiovců došlo k opětovnému oživení Théb, jejich
skutečná sláva však již byla dávno mrtvá. Do dnešní doby se
toho z bývalých
Théb mnoho nedochovalo. Jediným památníkem po jejich dávné slávě jsou
chrámy Luxor a Karnak. Dnešní název Luxor pochází z arabského Al-Uksur,
tedy ležení, či opevnění. Tento název byl odvozen od dvou vojenských táborů,
postavených v době římské.
Sám Homér nazval toto město, městem sta bran.
Chrám v Luxoru, stejně jako většina egyptských chrámů, je dílem
několika faraonů a jeho stavba do koněčné podoby trvala téměř dvěstě
let.
Philae
Philae, latinský název chrámu ležícího na dávné hranici mezi
Egyptem a Núbií. Poslední egyptský chrám nazývaný starými Egypťany
Pilak ("konec") a Řeky Fílaí, nacházející se na stejnojmenném
ostrově. Jako místo pro své stavitelské plány si Pilak vybral již král
Taharka (689 - 664 př. n. l.), největší architektonické aktivity však
ostrov zažil až za vlády Ptolemájovců a to především Ptolemaia II.
(285 - 246 př. n. l.), který nechal postavit svatyni bohyně Isidy a jižní
část chrámu mammisi (chrámu jejího narození) a dále Ptolemaia VII. a
XI. a Euergeta II. Po vzniku římské nadvlády nad Egyptem po roce 30 př. n.
l. se na další výstavbě chrámů na ostrově Pilak podíleli i římští
císaři Augustus (30 př. n. l. - 14 n. l.) a Tiberius (14 - 37 n. l.), dále
pak Claudius, Traján, Hadrián, Antonius Pius a další. Po roce 640 n. l. se
však po ovládnutí Egypta Araby, na ostrově Pilak zastavil čas a kněží
i obyvatelstvo ostrova bylo vyhnáno. Život na ostrově opět probudila až
Napoleonova výprava, která Philae znovuobjevila někdy v roce 1799.
Philae přežila své zapomnění a po staletích se stala lákavým cílem pro řadu návštěvníků. Nad jejím
dalším osudem se roku 1902, kdy byla dostavěna stará Asuánská přehrada,
objevil otazník, který se v roce 1912 a 1930 změnil na náhrobek, neboť v
těchto letech byla zvýšena hráz přehrady a voda nádrže stoupla natolik,
že se přelila přes ostrov a zatopila z větší části chrámy na
ostrově. První hlasy, které varovaly před naprostým zničením památek
na Philae, se ozvaly již roku 1909, iniciátorem byl tehdy Pierre Loti. Skutečně
vážně se však problémem Philae začalo zaobírat mnohem později a teprve
v roce 1968 padlo konečné stanovisko o záchraně Philae. O několik let
později započaly přípravné práce a v roce 1975 se chrám začal kousek
po kousku rozebírat a jeho jednotlivé části přenášet na obrovskou
kamennou skládku v Šellálu. Jako místo nového spočinutí chrámů byl
vybrán ostrov Agilkia, vzdálený pouhých 500 metrů od zatopeného ostrova
Philae. Agilkia byla však vyšší a užší než původní Philae a tak byla
její výška seřezávána a přebytečným materiálem byl ostrov rozšířen.
Na jaře roku 1977, po všech povrchových úpravách byl chrám, jako velká
obří skládačka dáván do své
původní podoby (před opětovným složením bylo zrestaurováno na 5000
bloků a odstraněny některé nevhodné úpravy z dob minulých). V srpnu
1979 bylo dílo dokončeno a v březnu 1980 zpřístupněno veřejnosti.
Dnešní chrám se tedy ocitá na ostrově Agilkia.
Ramesseum
Velkolepý chrám Ramesse II., nacházející se v západních Thébách,
zasvěcený hlavnímu Thébskému bohu – Amonovi. Chrám zde stojí v
sousedství dalších chrámů králů 18 - 20. dynastie, jako např. Thutmose
III. a IV., Amenhotepa III. a Ramesse IV. V řadě průvodců a i odborných
knih se můžeme dočíst, že chrámy byly vystavěny jakožto zádušní, a
tedy sloužily k obřadům za zemřelého krále, což však není zcela
pravda, neboť hlavní význam těchto chrámů spočíval naopak za života
panovníka. Faraoni slavili v těchto chrámech prastarý svátek SED,
který se konal vždy v třicátém roce vlády panovníka. Jeho cílem
bylo obnovení síly a energie panovníka a tím udržení a zajištění
budoucnosti celému Egyptu. Sami staří Egypťané nazývaly tyto chrámy -
"Chrám milionů let", římský spisovatel Diodóros ho nazval
"Hrobem Osymandiovým" a dnešní název Ramesseum pochází od
rozluštitele egyptského písma Champolliona. Další název pocházející
od Strabona a používaného v 18. a 19. století, je Memnonium (Memnon - řecký
mýtický hrdina, syn bájné Aurory, Memnonium se ve starověku používalo i
k označení většího počtu budov).
Celý chrámový komplex zaujímá plochu okolo 5-ti hektarů a byl
obehnán mohutnou zdí z nepálených cihel. Kromě hlavního chrámu
(obdélník od 1. pylonu, až po svatyni) byl součástí chrámového
komplexu i královský palác a chrám k uctívání faraona, chrám pro uctívání
Ramessovy matky Tuji (Mut-Tuja) a manželky Nefertari, chrámová škola, příbytky
kněžích, kaple, svatyně, a další. Nechybí samozřejmě hojné hospodářské
budovy a sklady. Chrám je vyzdoben mnohými reliéfy zobrazující Ramesse
II. jako velkého válečníka, zvláště pak jako vítěze bitvy u Kadeše.
Další z dochovaných reliéfů vyobrazuje Ramesse II. ve společnosti
bohů. Stejně jako v jiných Ramessových chrámech, zdobilo i Ramesseum několik
gigantických soch faraona. První dvě, 17,5 metru vysoké sochy, se tyčily
podél schodiště před druhým pylonem (dnes se zde nachází jeden z kolosů
povalených při zemětřesení). Další dvě žulové sochy se nacházely na
druhém nádvoří. Dnes jsou zde již jen jejich torza. Hlavu jedné ze soch
je možné shlédnout v Britském muzeu, když sem byla dopravena po svém
objevení Battistou Belzonim. Po té, co chrám přestal plnit svůj účel,
stal se pohřebištěm kněžích, dále jako levný zdroj stavebního materiálu,
či jako koptský kostel.
Pyramidy
Mnohé národy po celém světě uchvátila
myšlenka na
stavbu pyramid. Pyramidy
najdeme nejen v Egyptě, ale i ve střední
a jižní
Americe a v
Asii. Nikde na
světě však nedosáhli tyto stavby tak monumentálních rozměrů a
jejich stavitelé takové zručnosti jako
v Egyptě. A právě proto byly a jsou egyptské pyramidy již od dob antiky
považovány za div světa.
Pyramid můžeme v dnešním Egyptě nalézt přes jedno sto (v současnosti
je jich známo 108). Ne všechny vypadají tak, jak je známe z fotografií.
Řada z nich je polorozbořená a z některých zůstaly jen základní kameny
vystupující z písku. Příčinou leckde bývá špatné konstrukční
provedení stavby, svůj otisk zanechal i zub času a v neposlední řadě člověk,
když kamenné kvádry a obložení použil jako levný stavební materiál a
to nezřídka již několik málo let po jejím dokončení. Některé
pyramidy zmizely úplně a některé na své znovuobjevení ještě čekají.
Slovo pyramida se odvozuje z řeckého slova pyr, jež znamená oheň. To bylo
odvozeno podle tvaru pyramid - tedy jednoduchého jehlanu, který vytváří
plamen ohně (tvar pyramid
však není vždy pravidelný jehlan - Džoserova pyramida a některé další
jsou tvořeny několika stupni, odtud stupňovitá pyramida a některé
pyramidy mají zalomené stěny). Zcela jinou kapitolu
představují pyramidy Mexické, kde se nachází i pyramida kruhová.
Ty staří Řekové neznali. Další možný původ tohoto slova je opět z řeckého
slova pyra (pohřební hranice, hrob). Sami Egypťané nazývali pyramidu
slovem mr (mer) a dnešní Egypťané al-háram. Egyptské pyramidy byly stavěny
jako velkolepé hrobky faraónů a to ještě za jejich života. Ne vždy se však
jejich dostavba podařila ještě před panovníkovou smrtí. V takovém případě
byla stavba odkázána na milost a nemilost faraóna nastupujícího. Leckdy
proto zůstala pyramida nedostavěna.
Postavit pyramidu jakožto posmrtný monument se v Egyptě stalo zvykem až v
tzv. Staré říši (cca 2635 - 2130 př. Kr., 3 - 6. dynastie). Do této doby
(tedy v době Archaické, 1 - 2 dynastie, 3100 - 2635 př. Kr.) si faraón
nechával vystavět hrobku, která sestávala z podzemní a nadzemní části.
Rozlišujeme zde stavební styl hrobek na pohřebišti v Abydu a v
Sakkáře. Podzemní část hrobek v Abydu tvořila pohřební komora a
místnosti s uloženou pohřební výbavou, která měla za úkol usnadnit
faraónovi posmrtný život. Nadzemní část sestávala z písečného rovu,
kamenné ohradní zdi a dvou kamenných stél před průčelím hrobky. Ohradní
zdi pak byly obklopeny tzv. vedlejšími hrobkami panovníkových manželek a
služebnictva. Jejich počet mohl dosáhnout i několika set. Sakkárské pohřebiště
bylo stavěno v poněkud jiném architektonickém duchu. Stejně jako v Abydu
byla podzemní část tvořena pohřební komorou a místnostmi s pohřební výbavou.
Nadzemní část však byla vystavěna z cihel. Členěná cihlová průčelí
byla obílena a bohatě zdobena barevnými vzory. Součástí hrobky byla i
velká loď, v níž duch zemřelého panovníka odplouval na onen svět.
Podle svého tvaru - hliněné lavice, se Sakkárské hroby nazývají z arabštiny
- mastaby. Teprve později za vlády faraóna Džosera se v Sakkáře začalo
s novým typem hrobek - pyramid. Svou pyramidu si později v Sakkáře nechala
vystavit celá řada faraónů. Ta nejlépe dochovaná a nejznámější je však
právě ta nejstarší - Džoserova stupňovitá pyramida. 
Sakkára
Sakkára byla pohřebištěm pro elitu nedalekého hlavního města
starověkého Egypta - Memfidy a to již od první dynastie, přibližně od
r. 2920 př. n. l. (našli se zde však i prehistorické nálezy). Své jméno
získala Sakkára podle arabského kmene Bení Sokar, který se v její blízkosti
usídlil v pozdním středověku. Shodou okolností se Sokar nazýval i
staroegyptský bůh mrtvých, který byl zároveň bohem Memfidského pohřebiště.
Sakkára je největší královské pohřebiště, je zde pochováno 15 faraónů,
celá řad princů a princezen, vysocí hodnostáři a kněží ze všech
období egyptských dějin. Mimo lidských hrobů se v Sakkáře nalézají
hroby milionů mumifikovaných zvířat např. jestřábi, paviáni, sokoli a
dokonce i některé druhy hmyzu. Sakkára je jak nejrozsáhlejším místem
vykopávek v Egyptě, tak i největším archeologickým pracovištěm na světě.
Džoserova
pyramida
Prvním faraónem, který si nechal vystavět hrobku typu pyramidy, byl
Necerichet známější spíše pod jménem Džoser (jméno Džoser se
vyskytuje až v textech z doby Střední říše). Džoserova stupňovitá
pyramida (v Sakkáře), jak je tato pyramida nazývána, představuje jakýsi
zlom v egyptské architektuře. Nejenže znamenala nový typ hrobky, ale zatímco
do této doby byly hlavním stavebním materiálem cihly z bahna, slámy, rákosu
a dřeva, na stavbě pyramidy a celého hrobového komplexu bylo poprvé v
rozsáhlém měřítku užito vápence. Šestistupňová pyramida má obdélníkovou
základnu o rozměrech 109 x 121 m a její výška je 62,5 m (původní rozměry
pyramidy byly větší, neboť byla obložena hlazenými vápencovými bloky).
Celý areál pyramidy, který tvořila řada
staveb a chrámů, vstupní sloupová síň a záhadná Jižní hrobka, byl
kolem dokola obehnán pravděpodobně 10 metrů vysokou zdí o půdorysu 545 x
278 metrů. Zeď byla "zdobena" 15-ti výklenky ve tvaru vstupní brány,
z nichž pouze jeden jediný byl pravý. Celý komplex nebyl chráněn jen
touto zdí, nýbrž ještě příkopem o rozměrech 750 x 600 metrů, jehož
šíře činila přibližně 40 metrů (bohužel se neuvádí jeho hloubka).
Stěny příkopu byly zdobeny množstvím výklenků. Nutno dodat, že
vyhloubení skalního podloží z příkopu znamenalo mnohem větší pracovní
úkon, než-li samotná stavba Džoserovi pyramidy. Přístupová cesta do
pyramidy vedla pod zemí a v hloubce 28 metrů byla vybudována poměrně malá
žulová pohřební komora. Z Džoserovy mumie se nalezli pouze nepatrné úlomky
kostí, lebky a pokožky a je vůbec sporné, zda se jedná o pozůstatky Džoserovi
mumie. Pod pyramidou je vyhlouben rozsáhlý labyrint chodeb, jehož délka je
přibližně 1 km. Podél východního průčelí hrobky bylo vyhloubeno 11 šachet,
které v hloubce asi 30-ti metrů spojovala síť dalších chodeb. Na dně šachet,
či ve spojujících chodbách byl nalezen alabastrový sarkofág, dřevěná
rakev s mrtvolou osmiletého chlapce. Nejvzácnějším nálezem bylo 40 tisíc
kamenných nádob (alabastr, břidlice, diorit, vápenec) uložených na dně
šachet.
Zvířecí
hroby
Objevitelem zvířecích hrobů byl slavný egyptolog Auguste Mariette.
Roku 1850 byl vyslán Pařížskou Akademií věd do Egypta s cílem přivést
co nejvíce papyrových svitků. Shodou náhod se však Mariette v různých
starožitnictvích setkával s pravými sfingami pocházejících údajně ze
Sakkáry. V té době byla Sakkára jen pouští se zbytky rozpadlých zdí a
dokonce i dnešní symbol Sakkáry - Džoserova pyramida, ležela zcela zasypána
tunami pouštního písku. Mariette znal texty Hérodota, Strabona i Diodora
Sicilského a moc dobře věděl, že všichni hovoří o dávném kultu Apise.
Při výletu po okolí se
Mariette utábořil právě v Sakkáře a při jedné z procházek narazil na
hlavu sfingy vykukující zpoza písku. Následně nalezl tabulku, kde jasně
rozluštil jméno Apis. Mariette na nic nečekal, přestal se starat o svůj původní
cíl v Egyptě, najal dělníky a započal s vykopávkami. Nalezená sfinga
byla součástí celé aleje, z níž se jich dochovalo 141. Mariette nacházel
i další tabulky s odkazy na Apisův kult, sochy bohů, sokolů a panterů,
ale najít býčí hroby se mu stále nedařilo. Svého cíle dosáhl teprve
na konci roku 1851. Při provádění vykopávek se pod Mariettem náhle
uvolnil kámen a Mariette se propadl do podzemní komory. Když se Mariette
rozkoukal a písečný prach usadil, věděl, že jeho cíl je dosažen. Před
Mariettem stál obrovský sarkofág. Nebylo pochyb, že v tak velkém sarkofágu
musí ležet posvátný býk Apis. Mariette v očekávání nahlédl do sarkofágu.
Ať koukal jak koukal, byl prázdný. Vrhl se proto na prohledávání přilehlého
labyrintu chodeb a místností. V jedné z nich objevil dalších dvanáct
gigantických sarkofágů o hmotnosti přibližně 90 tun, všechny však byly
prázdné. Místo toho nalezl dřevěnou rakev s mumií prince Chamvese, syna
Ramesse II. Ta byla později, teprve ve třicátých letech našeho století,
prozkoumána (neporušená rakev obsahovala mumii prince Chamvese se zlatou
maskou a zlatou supicí s roztaženými křídly, překrývající hruď a dva
zlaté řetězy s amulety). Za plátěným obalem mumie se skrývala zapáchající
asfaltová hmota s úlomky kostí. Mariette se nevzdával svého cíle a neustále
pátral po dalších sarkofázích a pevně doufal, že se mu podaří nalézt
zapečetěný sarkofág s mumií býka. Po nálezu několika dalších prázdných
se Mariettemu v září roku 1852 splnil sen. Před ním se objevily
dva zcela neporušené a zapečetěné sarkofágy. Teď si byl naprosto jistý.
Stál v hrobce, kterou nikdo před ním neobjevil, ani vykradači hrobů. Byla
zde pozlacená socha boha Osirise a na zemi ležely pozlacené plátky z opadávajícího
stropu. Dělníci s námahou odsunuli víko sarkofágu. Asi s těží si lze představit,
jak musel
být Mariette zklamán. Oba zapečetěné sarkofágy obsahovaly živičnou,
páchnoucí hmotu s několika drobnými úlomky kostí a dvanácti neuspořádanými
soškami. Podzemní prostory pod Sakkárou, v nichž Mariette marně pátral
po Apisových mumiích se dnes nazývají Sarapeion. Tyto "býčí"
sarkofágy (mimo víko) byly vyrobeny z jednoho kusu žuly pocházející z
asi 900 kilometrů vzdálených asuánských lomů. Velká část nálezů ze
Sarapea je dnes vystavena (nebo zapomenuta v depozitářích) v pařížském
muzeu v Louvru. Sarkofágy podobné těm v Sakkáře se nalezli také pod
Heliopolí, v Abúsíru, Baqarii, Bucheionu a nedaleko Gízi. V Abúsíru byly
nalezeny dva mumifikovaní "býci". Neporušený plátěný obal
mumie dával tušit senzaci. Skutečně se našla hlava býka i s rohy. Tělo
mumie však archeology šokovalo. Uvnitř ležely zpřeházené kosti několika
druhů zvířat. Stejně tak dopadlo i otevření druhé mumie. (V řadě
publikací předních archeologů se však můžeme dočíst o krásně
zachovalých nabalzamovaných mumií býků, není to však bohužel pravda!).
Jedním z nejslavnějších archeologů působících v Sakkáře bezesporu
byl Dr. Walter Brian Emery (1903 - 1971). Právě on objevil rozsáhlé zvířecí
pohřebiště v Sakkáře, když při vykopávkách narazil na šachtu zcela
zaplněnou mumiemi Ibisů. Šachta však byla pouhým počátkem několika
kilometrového labyrintu. Ústí z ní totiž dlouhá chodba (š. 2,5 metru,
v. 4,5 metru) větvící se na padesát dalších chodeb, které se dále větví.
Šokovaní archeologové zde nalezli milion a půl pečlivě vypreparovaných
mumií ibisů, uložených v zapečetěných džbánech. V Sakkáře se nachází
i spousta mumií paviánů, orlů, sokolů, supů a jiných dravých ptáků.
Tento zvířecí hřbitov není zdaleka jediným svého druhu v Egyptě. Největší
ptačí hřbitov se nachází v Tuna el-Gebelu u města Hermopolis. Zde na ploše
šestnácti hektarů se skrývá podzemí "město". Tady archeologové
objevili mumie ibisů, plameňáků, sokolů a paviánů. Samotných mumií
ibisů zde napočítali čtyři miliony! Každá mumie byla uchována v malém
sarkofágu a uložena v samostatném, ve skále vyhloubeném výklenku.
Např. na slavném pohřebišti I. a II. dynastie v Abydu se nalezlo tisíce
mumií psů. Posedlost Egypťanů mumifikováním naznala mezí. Mumifikovali
snad úplně vše. Doposud bylo nalezeno přes dvě stě tisíc mumií krokodýlů,
mumie ryb, hadů a žab, mumifikovali i např. vejce ibisů či krokodýlů,
gazely a celá řada dalších zvířecích druhů. Co vedlo Egypťany k tak
rozsáhlým mumifikacím nám patrně zůstane navždy nevyřešenou hádankou.
Gíza
V těsném sousedství Káhiry, na jejím západním okraji, v místech
kde se Sahara dotýká přímo nilské delty, se nachází asi nejslavnější
náhorní plošina na světě - Gíza. Ze žhoucího písku se zde k nebi tyčí
tři nejslavnější pyramidy. Chufuova (Cheopsova) zvaná Velká, Rachefova (Chefrénova)
a Menkaureova (Mykerinosova) pyramida. Gízské pyramidy jsou obklopeny řadou
dalších satelitních pyramid, zádušními chrámy a v popření jako věčný
strážce do nekonečné dálky navěky hledí Velká Sfinga.
Chufuova
pyramida
Velká pyramida, první ze sedmi divů světa. Monumentální stavba,
která po tisíce let fascinuje svou mohutností a svou dokonalostí, opředená
nesčetnými bájemi. Stavba, která celé věky přitahuje panovníky, poutníky,
vědce i básníky a bohužel i všechny možné zloděje a vykradače hrobů.
Nechce se ani věřit, že tento skvost se během své dlouhé historie stal i
levným zdrojem stavebního materiálu. Kámen z pyramidy byl použit například
na stavbu mešity sultána Hasana, či na stavbu přehrad. Chufuova pyramida
utržila za tisíce let na své tváři řadu jizev. Žádný z vandalských
činů jí však nedokázal ubrat nic na její majestátnosti.
Velká pyramida je jednou z největších záhad na naší planetě.
Nikdo zatím nedokázal uspokojivě říci, jak byla pyramida postavena.
Archeologové se neshodují ani v jejím přesném datování. Velká pyramida
je opravdu velkou hádankou, která stále ještě čeká na svého luštitele.
Dokonce i nad "autorem" pyramidy visí otazník. Není proto divu,
že proti oficiálnímu vědeckému názoru vystupuje řada nejen dobrodruhů
a nadšenců, ale v posledních letech se k nim přidává i celá řada vědců.
O Velké pyramidě bylo napsáno spousta knih. Nejstarším a nejznámějším
autorem popisující nejen Velkou pyramidu, ale i řadu zajímavých míst,
která na své cestě po Egyptě navštívil, je antický dějepisec Herodotos
v díle Dějiny. Dalšími antickými autory okouzlenými její krásou byli
Diodorus Sicilský, Strabon a Gaius Plinius Secundus, Tacitus a Amianus
Marcellinus. Porovnáme-li zprávy těchto autorů budeme mít občas
pochybnosti, že hovoří o stejné stavbě. Není se ovšem čemu
divit, vždyť informace získávali zprostředkovaně od Egypťanů a od
dostavění pyramidy uplynulo již více jak 2000 let. Ve středověku se o
pyramidu začali zajímat i arabští historici jako byl: Masúdí, Latíf,
Idrísí a další. Nejzajímavějším dílem arabských historiků je asi
kniha Hitat od Ahmeda-al-Makrízího, celým jménem Taki ad-Din Ahmad ben Ali
ben Abd al-Kádir ben Muhammad al-Makrízí (1360). Od patnáctého století
se o pyramidě zmiňují i evropští spisovatelé, básníci, kronikáři a
historikové. Z našich autorů uveďme například Bohuslava Hasištejnského
z Lobkovic (1490) a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1598). Za první ucelenou a systematickou práci, zabývající se
historií Egypta, se považuje dílo anglického profesora astronomie z
Oxfordské university Johna Greavese - Pyramidographia, or a Discourse of the
Pyramids in Egypt z roku 1646, který si jako první sebou do Egypta přivezl
měřící přístroje, aby stanovil přesné rozměry pyramid v Gíze. Jeho
údaje pak byly postupně změněny a upřesněny. Evropanem, který zřejmě
jako první vstoupil do Velké pyramidy, byl profesor pařížské Sorbonny
Pierre Belon (1553). Jako první však do pyramidy vstoupil počátkem 9
století bagdádský kalif Abdulláh al-Mamún, syn
slavného Harúna al-Rašída známého z Pohádek tisíce a jedné
noci. Vchod, který nechal al-Mamún do pyramidy pomocí ohně, octa a beranů
prorazit, dodnes používají turisté. Skutečný tajný vchod do pyramidy
objevil al-Mamún o deset kamenných vrstev výše, ve výšce 16,5 metrů nad
zemí. Prvním Čechem vstoupivším do nitra pyramidy byl misionář Jakub Římař
z Kroměříže (1711 nebo 1722). V roce 1798 (19. května) vstoupil na
egyptskou půdu i Bonaparte Napoleon se svou armádou čítající 38 000 mužů.
S Napoleonovou armádou vstoupila do Egypta i řada archeologů, básníků,
malířů, historiků, botaniků a geometrů, jejichž cílem bylo poznat,
popsat a přivést do Francie co nejvíce údajů a památek. Materiály, které
tito učenci a umělci přivezli do Evropy vzbudily obrovskou vlnu zájmu o
Egypt, která neopadla dodnes. (Drtivou většinu francouzské kořisti z
Egypta zabavili Angličané a tak se do samotné Francie dostali především
nádherné kresby Vivanta Denona). Výstavba Velké pyramidy byla oficiálně
přisouzena osobě faraóna Chufua
(Cheopse) 2551 - 2528 př. Kr., jednomu z panovníků čtvrté
dynastie. Chufuovi je autorství nejslavnější pyramidy přisuzováno na základě
"svědectví" Hérodota (ačkoli u řady dalších údajů je považován
za nevěrohodného) a na základě nálezu Chufuovi kartuše britským důstojníkem
Howardem Vysem v jedné z odlehčovacích komor nad Královskou komorou. Stále
více se však vynořují pochybnosti o pravosti Vyseho nálezu o a staviteli
pyramidy vůbec. O samotném Chufuovi se nám dochovala všeho všudy jedna
jediná devět centimetrů vysoká soška (podle jiných zdrojů měří soška
6 cm a podle dalších 7 cm), nalezená v Usirově chrámu na Kóm es-Sultánu
v Abydu (dnes v Egyptském muzeu v Káhiře). Je zajímavé, že o nejúchvatnější
stavbě se nedochoval (alespoň nebyl nalezen) jediný záznam. Žádná stéla
s kartuší faraóna, žádné časové údaje, ani jméno architekta.
Pyramida byla postavena na skalnatém podloží, které bylo zarovnáno do
roviny. Jen uprostřed ponechali stavitelé malý skalnatý výčnělek, pravděpodobně
pro zpevnění a větší stabilitu pyramidy. Jádro pyramidy je postaveno z vápencových
kvádrů pocházejících z nedalekých lomů. Hmotnost
kvádrů se nejčastěji pohybuje okolo 3 tun,
nejlehčí váží přibližně
jednu tunu, ale jsou zde i mnohem těžší. Žulové bloky použity např. na
stavbu Královy komory nebo Velké galerie mají hmotnost 40 - 70 tun a byly
dopraveny do výšky asi 70-ti metrů. Jakým způsobem byly na své
místo dopraveny nedokáže stále ještě nikdo uspokojivě vysvětlit.
Původně se předpokládalo, že vnitřek pyramidy je zcela vyplněn zdivem,
poslední výzkumy však ukazují, že v pyramidě jsou rozmístěny
nepravidelné komory naplněné pískem. Písek zde hraje důležitou úlohu při
rozkládání tlaků uvnitř pyramidy, což bylo důležité např. při zemětřeseních,
kterými je Egypt čas od času postižen. Vnitřní jádro je obestavěné
mohutnými, vodorovně uspořádanými bloky. Těchto vrstev bylo navršeno
210. Dnes jich můžeme vidět 203, neboť
sedm nejvyšších vrstev včetně vrcholného
pyramidionu bylo strženo. Výška jednotlivých vrstev a tedy i
velikost kamenných bloků kolísá v rozpětí 1 - 1,5 metru. Celá pyramida
pak byla obložena jemným leštěným bílým vápencem. Pro kvalitnější
upevnění vápencového obložení k pyramidě bylo použito jakési
mezivrstvy z malých kamenů pospojovaných maltou (tzv. backing stones). Velká
pyramida je vůbec největší pyramidou na světě a donedávna i největší
stavbou světa. Teprve roku 1880 ji převýšily dodatečně dokončené věže
katedrály v Kolíně nad Rýnem a roku 1889 Eiffelova věž. Co se však týká
objemu a použitého materiálu nemá pyramida stále konkurenci. Základnu
pyramidy tvořil čtverec o délce 230,38 metru, dnes 227,5 metru. Původní výška
pyramidy byla 146,5 metru, dnes 137 metrů. Sklon stěn je 51o50'35''.
Pyramida je orientována dle světových stran. Kromě již zmíněných
prostor vyplněných pískem, byla uvnitř pyramidy vybudována složitá síť
chodeb a komor a to jak v nadzemní, tak i v podzemní části. Unikátním
stavebním zázrakem je tzv. Velká galerie. Obrovské žulové překlady,
kladené proti sobě, vždy přibližně o 7,5 centimetrů přesahují spodní
vrstvu a vytvářejí tak osm a půl metru vysokou a čtyřicet osm metrů
dlouhou, ke stropu se zužující "chodbu" (galerii). Aby toho však
nebylo málo, jsou jednotlivé vrstvy kladeny v ostrém úhlu (21o16'40'')
a nikoli v horizontální poloze. Po obou stranách celé galerie, do výšky
asi 60-ti centimetrů se táhne jakýsi schod, v němž jsou pravidelně vytesány
hranaté otvory, které navazují na obdobné výklenky v bočních stěnách.
Na každé straně jich je přesně 27 a jejich smysl je zatím nejasný. Na
konci Velké galerie leží 8,4 metrů dlouhý průchod do Královské komory.
Vchod do tohoto průchodu je jen 1,12 metrů vysoký. Po jednom metru se náhle
strop zvedá do výše 3,5 metru a po dalších 3 metrech Vás stavitelé
donutí k podřepu, následuje vyvýšený strop a opět jeden podřep (v těchto
vyšších částech byly umístněny bloky jimiž byla komora zapečetěna).
Ve výšce 43 metrů se před Vámi konečně objevuje Královská komora.
Pokud byste čekali honosnou místnost vykládanou zlatem a pokrytou tisíci
hieroglyfy, budete patrně zklamáni. Čtverhranná místnost měří v
severojižním směru 5,42 metru a ve směru východozápadním 10,49 metru. Výška
komory činí 5,84 metru. Spíše než komoru svými rozměry připomíná
malou halu. Stěny komory jsou tvořeny pěti vrstvami přes sebe položených
žulových bloků a strop tvoří devět překladů z červené asuánské žuly
(Asuán je vzdálen asi 900 km od Gízi), vážících dohromady přes 400
tun. Jednotlivé bloky jsou k sobě "přilepeny" tak precizně, že
v lepším případě uvidíte něco jako nakreslenou černou přímku. Nad
stropem se nachází pět tzv. odlehčovacích komor. Jsou to nízké komory s
plochým stropem z červené žuly, pouze nejvyšší komora
má strop sedlový. U západní stěny Královské komory se "krčí"
žulový sarkofág o rozměrech 2,28 x 1,04 x 0,98 metru.. Původně byl snad
uprostřed místnosti. Nalezen byl již prázdný a ani víko nebylo nalezeno.
Jeden z rohů sarkofágu je z jedné třetiny uražen a stejně tak vrchní
okraje jeho stěn jsou zurážené. Je až zarážející, jak malý a obyčejný
sarkofág si nechal Chufu postavit (samozřejmě za předpokladu, že on byl
skutečným stavitelem a byl určen pro uložení jeho mumie). Z Královy
komory vede několik úzkých šachet (o rozměrech 20 x 20 centimetrů),
jejichž význam není zcela patrný. Někteří archeologové se domnívají,
že šlo o větrací šachty, jiní je zase považují za symbolické dráhy
cesty faraónovi duše. Jisté je pouze to, že šachty jsou orientovány
podle hvězd. Obdobné se nalézají
i v Královnině komoře. Před několika málo lety byl do jedné z těchto
šachet zaveden malý pojízdný
robot vybavený kamerou. Jeho nález byl šokující. Téměř na samém konci
šachty (pouhých 6 metrů od povrchu pyramidy) robot narazil na vápencovou
desku. Na první pohled bylo patrné, že se jedná o jakýsi
"vchod", neboť deska na jedné straně nedoléhala ke stěně šachty.
Na desce byly umístěny dva jakési měděné hroty. Jeden z nich leží
upadlý před deskou. Co se za vápencovou deskou skrývá zatím nikdo neví.
Tyto šachty se nacházejí pouze v Chufuově pyramidě. Při dolním okraji
Velké galerie je vytesána chodba ústící do tzv. Královniny komory. Královnina
komora je celá, včetně stropu z vápencových bloků a je o něco menší
než Králova komora (d. 5,76 x š. 5,23 x v. 6,26 metru). Ve východní stěně
se nalézá 4,5 metrů vysoký výklenek, tvořený podobně jako Velká
galerie, vždy o několik centimetrů přesahujícími se bloky kamene. Z Královniny
komory vede stejně jako z komory Královy několik úzkých šachet (20 x 20
cm). Před vzestupnou chodbou vedoucí do Velké galerie se nachází ještě
jeden otvor, který je turistům nepřístupný a zakrytý železnou mříží.
Hluboko pod pyramidu se zavrtává úzká chodba vedoucí do podzemní jeskyně,
tzv. Podzemní pohřební síně. Rozměry štoly jsou 1,2 x 1,06 metru a je
dlouhá 118 metrů. Celá chodba je obložena leštěným turským vápencem.
Samotná jeskyně vysekaná v přírodní skále se nachází v hloubce 35
metrů pod základnou pyramidy. Jeskyně má úctyhodné rozměry, přibližně
14,02 x 8,25 metru a vedou z ní další štoly. Všechny jsou však slepé. V
roce 1987 do Egypta přicestovala japonská výprava vybavená všemi možnými
měřícími přístroji. A výsledek? Velká pyramida je prošpikována
labyrintem chodeb a dutých prostor. V bezprostřední blízkosti pyramidy
bylo objeveno pět obrovských jam obsahujících pohřbené lodě. Lodě jsou
uloženy v jámách ve skále a zakryté monolity. Jedna z lodí byla
vyzvednuta a je vystavena v budově poblíž pyramidy. Celá pyramida byla
obehnána přes 3 metry silnou zdí, která stála pouhých 10 metrů od
samotné pyramidy. Součástí Chufuova pyramidového komplexu byl zádušní
chrám a také tři malé pyramidy, připisované Chufuovým manželkám, se
svými zádušními chrámy.
Rachefova
pyramida
Majitelem prostřední pyramidy v Gízské planině je syn Chufua -
Rachef, původním jménem Chufuchaf. Na první pohled vypadá Rachefova
pyramida jako nejvyšší, ačkoli byla o tři metry nižší než pyramida
Chufuova. To je dáno jejím umístěním na vyšším podloží. Původní základna
Rachefovi pyramidy měřila 215,25 metru a sahala do výšky 143,5 metru.
Sklon stěn pyramidy byl o něco strmější než tomu bylo u pyramidy
Chufuovi - 53o40'. Jako první do nitra pyramidy nahlédl Giovanni
Battista Belzoni, který zároveň objevil malý chrám mezi tlapami Velké
sfingy se žulovou stélou s nápisem Thutmose IV. V roce 1850 zahájil vykopávky
v oblasti Gízi zakladatel moderních vykopávek a ochrany egyptských památek
Francois Auguste Ferdinand Mariette (1821 - 1881). A právě on objevil
slavnou dioritovou sochu sedícího Rachefa, jehož hlavu zezadu chrání
rozepjatými křídly sokolí bůh Hor (dnes v Egyptském muzeu v Káhiře).
Podobně jako u pyramidy Chufuovi bylo i zde využito skalní podloží ke
zpevnění stavby. V některých místech jsou spodní bloky vytesány přímo
v skalnatém podloží. Vápencové bloky na stavbu jádra pocházejí z lomů
nedaleko pyramidy. Spodní část obložení pyramidy byla z červené žuly,
zbytek pak z vápence, jehož část se dochovala v horní části pyramidy.
Vrcholný pyramidion a několik posledních vrstev chybí. Do pyramidy vedou
dvě přístupové cesty. Jedna přímo stěnou pyramidy ve výšce 12-ti metrů
a druhá začíná 30 metrů v zemi před pyramidou. Obě dvě cesty se pak ve
výšce základny spojují a pokračují do pohřební komory. Ta je až na
strop vytesána ve skále a nachází se ve svislé ose pyramidy. Sarkofág z
červené žuly je mírně zapuštěn do podlahy a je opatřen zasouvacím víkem.
Ještě před pohřební komorou se nachází malá místnost pravděpodobně
určená pro část pohřební výbavy. Pohřební výbava ani mumie faraóna
se však nenašli. K pyramidovému komplexu patří kultovní pyramida, zádušní
a údolní chrám a chrám sfingy. Pyramida byla obestavěna mohutnou kamennou
zdí. I v blízkosti Rachefovi pyramidy byly uloženy lodě.
Menkaureova
pyramida
Třetí a nejmenší pyramidou z Gízských pyramid je pyramida
Menkaureova. Strana základny měří "pouhých" 104,6 metru, výška
66,45 metru a sklon stěn 51o20''. Stejně jako u ostatních
pyramid, byl pro jádro použit vápenec z nedalekých lomů. Zhruba do výšky
15 metrů byla pyramida obložena červenou žulou (část obložení se
dochovala do dnes). Materiálem pro horní část obložení byl vápenec.
Vchod do pyramidy je ve výšce pouhých 4 metrů. Chodba sestupující
nejprve pyramidou, posléze skalním podložím ústí do tzv. horní předsíně.
Do této komory ústí ještě jedna chodba, která začíná zhruba na úrovni
základny. V horní předsíni byla nalezena dřevěná rakev s Menkaureovým
jménem a se zbytky lidských kostí. Na základě metody C14 bylo zjištěno,
že kosti pravděpodobně pocházejí až z doby křesťanské. Z horní předsíně
vede krátká chodba do pohřební komory. Ještě před vstupem se nachází
schodiště k šesti úzkým výklenkům. Patnáct metrů pod úrovní základny
je vybudována pohřební komora obložená červenou žulou. Sedlový strop
je rovněž z červené žuly a je navíc vybraný, čímž vytváří jakousi
klenbu. V pohřební komoře byl nalezen zdobený bazaltový sarkofág. Nešťastnou
náhodou však při převozu do Velké Británie skončil na dně Středozemního
moře. Součástí celého komplexu byly tři malé pyramidy, zádušní chrám
a celá řada dalších staveb. Narozdíl od Chufuovi a Rachefovi pyramidy
nebyly součástí Menkaureova komplexu pohřbené lodě, alespoň nebyly
nalezeny. V blízkosti Menkaureovi pyramidy nevznikl (až na malé výjimky)
ani hřbitov jeho příbuzných a vysokých úředníků jako v případě
dvou sousedních pyramid. Jeho blízcí dali přednost hřbitovům poblíž
Chufuovi pyramidy.
Velká sfinga
Velká sfinga - Abu el-hol neboli Otec děsů, strašidlo, jak ji nazývají
dnešní Egypťané, je symbolem Egypta a zná ji snad celý svět. Ne vždy
tomu tak bylo. Např. Herodotos ji při svém putování Egyptem díky pouštnímu
písku vůbec neviděl. Slavná stéla Thutmose IV vypraví o snu prince, později
faraóna Thutmose IV, který se mu zjevil, když pod sfingou ulehl k odpočinku:
"Pohleď na mne, můj synu Thutmose! Jsem tvůj otec a chci ti dát království
na zemi. Budeš nosit bílou korunu (Horního Egypta) a červenou korunu (Dolního
Egypta) na trůně boha země Geba. Tvým bude vše, co plodí obě země, tvé
budou poplatky ze všech cizích zemí...... Hle, vidíš, že mi není dobře,
bolí mě celé tělo, tíží mě písek pouště, na kterém jsem kdysi spočíval.
Čekal jsem, abys vykonal, po čem toužím." Thutmose uposlechl svému
snu a sfingu nechal vyhrabat z nánosů písku. Sfinga však byla časem opět
zaváta. Před ním se již o totéž pokusil faraón Rachef. V římské době
nechal sfingu oprostit ze spárů pouštního písku Markus Aurelius a
Septimus Severus. Roku 1818 ji opět vykopal Giovanni Battista Caviglio. O
sedmdesát let později již byla zcela zasypána, tentokrát ji vykopal Gaston Masper, ředitel
tehdejší egyptské správy pro starověk. Za pouhých čtyřicet let bylo
nutné vzít lopaty a sfingu znovu osvobodit. Velká sfinga je největší a
nejzáhadnější sochou na světě. Neví se kdo, kdy a proč ji postavil. Je
vytesána z jediného skalního bloku (až na část zad a předních tlap,
které byly dotvořeny z pálených cihel a upravených kamenů, které
postupem času a lidské přičinlivosti opadaly, dnes jsou tato místa podobným
způsobem rekonstruována), orientována je přesně východo-západním směrem
a její oči vzhlížejí k východu. Co vlastně sfinga je? 73,5 metrů dlouhé
a 20 metrů vysoké lví tělo se záhadnou tváří. Na hlavě má klasickou
pokrývku hlavy faraónů - nemes a na čele ureus (královskou kobru) . Na
bradě sfingy byl kdysi dlouhý vous, jehož zbytky byly nalezeny Napoleonovými
učenci. Tělo sfingy bývalo potřené načervenalou okrovou barvou, stejně
jako její tvář. Zbytky barvy jsou patrné dodneška. Velká sfinga byla
první sfingou a stala se tak vzorem pro tisíce menších sfing rozesetých
po celém Egyptě (a nejen po něm). Předpokládá se, že vznikla někdy za
vlády faraóna Rachefa. Archeologové však nejsou v tomto datování jednotní
a neshodují se ani na významu sfingy. V posledních letech se objevují názory
podpořené studiemi geologů a zcela jiném datování sfingy, které se
posouvá z
a hranici 8000 let př. n. l.. Teorii o mnohem větším stáří
potvrzuje i nalezený text z období čtvrté dynastie, který o sfinze hovoří
jako o soše, jejíž původ se ztrácí hluboko v čase a která byla náhodně
objevena, když byla zasypána tunami pouštního písku a zapomenuta. Před
sfingou, mezi jejími tlapami stála původně socha vykročeného panovníka.
Před tlapami stál i chrám,
vystavěný pravděpodobně Rachefem. V současné době se na sfinze provádějí
restaurátorské práce, které by ji měli vrátit podobu, kterou měla před
druhou světovou válkou. Práce však pokračují velmi pomalu a obezřetně,
neboť při dřívějších rekonstrukcích došlo spíše k dalšímu poškození
než k zrestaurování. Na jejím dnešním žalostném stavu se kromě přírody
podepsal i člověk. Dřívější cestovatelé a turisté pokryli její tělo
nicotnými nápisy a jmény, jako amulety a památku zuráželi její rty.
Mamelukovi vojáci (někdy jsou udáváni vojáci Napoleonovi) ustřelili její
nos, poté co si ho vybrali za terč svého dělostřeleckého umění, uražený
je do čtverhranu spletený vous a stejně tak je poškozena královská
ozdoba hlavy. Přesto sfinga dál hrdě vyhlíží do budoucnosti a s tajemným
úsměvem přehlíží marnivost našich dní.
Pyramidový
efekt
Psal se rok 1949 a v jedné malé české dílničce si Karel Drbal četl
senzační zprávy o neuvěřitelných schopnostech pyramid. Organické látky
vložené do pyramidy orientované severojižním směrem se nekazily, nýbrž
byly dokonale vysušeny. Pokusy se prováděly s masem, sýrem a dokonce i s
mrtvými živočichy. Výsledek byl vždy stejný. Objekt v pyramidě byl krásně
mumifikovaný, zatímco stejný předmět položený vedle pyramidy shnil.
Karel Drbal neváhal ani okamžik, sestrojil si malou pyramidu a zprávy z
novin potvrdil. Tehdy ho však napadla unikátní myšlenka. Co kdyby vložil
do pyramidy něco anorganického, kov, kámen nebo sklo? Rozhlédl se po místnosti,
hledajíc předmět, který by se mu vešel do pouhých 12,5 8 cm velké
pyramidy a v duchu přemýšlel o možném výsledku. Konečně našel, co
hledal. Jeho oči se zastavily na vyřazené žiletce na holení. To je ono,
pomyslel si Drbal a uložil žiletku do pyramidy přesně do výšky jedné třetiny,
tak jak je položena Královská komora v Chufuově pyramidě. Ještě
naposledy překontroloval orientaci ostří žiletky i pyramidy severojižním
směrem a netrpělivě čekal na výsledek. Druhý den nevěřil Drbal svým očím,
orezlé a tupé ostří vypadalo jako by jej právě někdo nabrousil. Úspěšně
se žiletkou hladce oholil a uložil ji opět do pyramidy. Žiletka byla opět
ostrá. Pokus opakoval stále dokola a vždy se stejným úspěchem. V létě
roku 1959 si nechal Karel Drbal své "zařízení na udržování
ostrosti žiletek a břitev" patentovat. Patent je registrován pod číslem
93 304.