Historie – podrobně

 

Historie v datech
  

               Území Černé Hory bylo již osídleno v paleolitu, ve starší době kamenné, jak dokládají některé nálezy. V neolitu, v mladší době kamenné pronikají první obyvatelé Přední Asie do přímořských oblastí. Ze střední Evropy v pozdní době bronzové osídlili území indoevropské Ilyrské kmeny.

              Od starověku žili na východním pobřeží Jadranského moře uvedené Ilyrské kmeny. V pátém století před naším letopočtem zvlášť  vynikal kmen Dalmatů, proslulý svými sady, vinohrady a především získáváním solí. Vhodné pobřeží jim záhy umožnilo, aby se stali dovednými mořeplavci. Své zboží prodávali Italikům, Keltům a dalším kmenům. Značný rozkvět Ilýrie vzbudil obavy Říma a tak roku 233 př. n. l. sem poslali svá vojska. Do 5. st. n. l. je území součástí říše východořímské. Římská nadvláda připravila Ilyry o veškerý majetek, půdu zabrali římští velkostatkáři a z původních obyvatel se stali otroci a nevolníci.   Od konce pátého století osidlují jadranské pobřeží Slované.  Místním rolníkům snížili na polovinu dávky a tím přirozeně získali své spojence. Ničili císařské a otrokářské statky a latifundie. Značná část půdy byla odňata velkým majitelům a přešla do rukou svobodných zemědělců. Na území si dělala nárok i Byzance, a tak pravidelně docházelo k vojenským střetům v 6. až 9. století.

            V 10. století vzniká knížectví Zeta. Pod vedením vynikajícího bojovníka, knížete Vojnislava rozdrtili Černohorci roku 1040 a 1043 byzanská vojska a osvobodili celou oblast z byzanské podřízenosti. Za vlády knížete Michaila 1051 – 1081 a jeho syna Konstantina Bodina 1081 – 1101 byla ke knížectví Zeta připojena řada srbských zemí a měst. Zeta si zachovala po celou dobu skutečnou samostatnost, zatím co Srbsko se rozpadlo na několik samostatných částí.  Slované po krizi i následném hlubokém úpadku opět zabezpečili ovládnutí celé oblasti. Stali se velmi dobrými mořeplavci, řemeslníky a zdatnými obchodníky. V té době již se rozšířila slovanská abeceda - hlaholice, dochovaly se i některé písemné památky, zatím co v horských, těžce dostupných oblastech Černé Hory existovalo kmenové zřízení a zachovalo se mnoho z prvotně pospolného řádu. Neustálé vojenské napětí a slabé spojení se světem přispívaly k uchování hospodářské zaostalosti a patriarchálně rodových přežitků.

           Rozpínající se stmelující knížectví srbské, kde měla obrovskou moc církev prostě koncem 12. století zabralo knížectví Zeta. Pobřežní města však nebyla považována politicky za důležitá, byl jim jen přikládán hospodářský význam. Tento postoj jim zabezpečil větší samostatnost, a tím mohla dosáhnout významných úspěchů v architektuře - pevnostní i církevní stavby vynikaly  monumentalitou a krásou. Zeta i v této době zůstala svým způsobem nepokořena. 

           Když Osmanská říše dobila srbská území ve 14. a 15. století, častými vojenskými výboji se pokoušela  převzít nadvládu nad pobřežními městy nebo získat tučné kořisti. Vojenská síla Benátek dokázala udržet nadvládu nad Kotorem a Perastem. Turci naopak získali přístup k moři u měst Ulcinj, Bar a Herceg. Zeta, později jako Černá Hora si po celou dobu udržovala jistou samostatnost. Malá horská zem – Černá Hora si uchovala svoji vnitřní autonomii, daň, kterou musela Turkům odvádět, byla vybírána jen za pomoci vojska. Neustálé změny mocenských poměrů v Černé Hoře vyvolali u obyvatelstva apatii.  Víra ve slovanství však v nich po celou dobu zůstávala. Hospodářství zde bylo na velni nízké úrovni, obyvatelstvo se živilo většinou pastevectvím a mnohdy bylo postiženo hladomory. Naproti tomu trvalý konflikt mezi Benátkami a Osmanskou říší příliš rozvoj přímořských měst  neovlivnil a tak se v 15. a 16. století stává celá oblast  velmi prosperující. V té době byl velký rozvoj řemesel, zámořského obchodu, zemědělství, stavitelství a umění.

           Po objevení  Ameriky a následných nových zámořských obchodních cest do Asie poklesl zájem o oblast Středozemního moře. Tím dochází k pozvolnému úpadku hospodářství jednotlivých přímořských států. Nové poměry se nepříznivě projevily v dalším vývoji, nedostatek finančních prostředků zastavil rozvoj kultury a výstavby.  Velké politické změny nastali Napoleonovým tažením na jadranské pobřeží. Část území připojil k Itálii, Dalmácie přešla k Rakousku.  V roce 1809 Napoleon založil Ilyrskou provincii, jejíž součástí byla Istrie, Dalmácie až po boku Kotorskou.   V té době intelektuálové sjednotili spisovnou chorvatštinu a srbštinu v nový pravopisný celek v srbochorvatštinu.

           V 19. století získává Černá Hora statut nezávislého světského státu, teprve mezinárodní kongres v Berlíně roku 1878 potvrdil tuto samostatnost a oficiálně mocnosti uznaly tento stát. Předcházela tomu rusko – turecká válka, kde na straně Ruska se bojů zúčastnily armády Rumunska, Srbska a Černé Hory. Pro Rusi úspěšná válka znamenala pro Balkán v nastávajících letech neklid a intriky mocností, zisk Bosny a Hercegoviny pro Rakousko-Uhersko.  V r. 1910 Nikola, syn knížete Mirka se nechává korunovat a vyhlašuje království Crna Gora – Montenegro. Hluboké národnostní rozpory a rivalita velmocí  byly příčinou vzniku Balkánského bloku r. 1912 a následné vyhlášení války Turecku  Černou Horou, vzápětí vstoupily do války Srbsko, Bulharsko a Řecko. Vítězství balkánských spojenců znamenalo zhroucení 500 let trvající turecké nadvlády, ale též pokračující nestabilitu v oblasti. V průběhu jednání o rozdělení osvobozených území, nebyl uspokojen žádný ze zúčastněných států, naopak mezi nimi vznikly hluboké rozpory. Situaci ještě více zkomplikovali evropské mocnosti, které měly za cíl omezit vliv Srbska a Bulharska. Vznikají sporné územní zóny a stát Albánie pod taktovkou Německa. V následujícím roce byla vyprovokována druhá balkánská válka Bulharskem za tiché podpory Ruska. Bulharsko bylo záhy poraženo tzv. vojenským spolkem, kde byla i Černá Hora a tím  zanikl balkánský blok. Rozpadu využily ve svůj prospěch Německo a Rakousko – Uhersko, posílením svého ekonomického i vojenského vlivu. Tím byly ohroženy zájmy carského Ruska i dalších mocností a válečné střetnutí mezi hlavními evropskými mocnostmi se stalo nevyhnutelným. V roce 1914 vstupuje Černá Hora do I.světové války na straně Srbska, později tzv. Dohody. Rakousko – Uherská vojska v prvních letech války byla poražena a vytlačena, teprve vstup Bulharska do konfliktu r. 1915 předznamenal následnou okupaci. V letech 1916 - 1918 bylo území Černé Hory okupováno Rakousko – Uherskem. Po skončení války v roce 1918 se stává Černá Hora součástí  mnohonárodnostního státu Království Srbů, Charvátů a Slovinců /Kraljevina  SHS/. Srbská buržoazie však na sebe soustředila rozhodující moc, což vyvolávalo stálé náboženské a národnostní spory. Vnitropolitická krize se vyostřovala vzhledem k nespokojenosti široké veřejnosti.  Po  převratu r. 1929 dochází k přejmenování Kraljeviny SHS na Království  Jugoslávie, kde byla nastolena vojensko-monarchistická diktatura. Stát se ve své zahraniční politice orientoval na Francii a Československo. Později byla uzavřena Malá dohoda, vojensko-politický pakt s Československem a Rumunskem. Na základě této smlouvy mělo Československo na území Království Jugoslávie v Kotoru rozmístěna vojska včetně vlastního námořnictva.

           Mussoliniho italský fašismus a německý nacismus doléhají na nestabilní stát Království Jugoslávie. Za podpory německé tajné služby v roce 1934 provedli chorvatští nacionalisté v Marseille atentát na krále Alexandra. Království přebírá jeho syn Petr II, který je nucen se v roce 1940 sblížit s fašistickými státy a následně se připojit k vojensko-politickému bloku OSE. Proněmecké vedení však bylo vzápětí svrženo. Nově vzniklá vláda byla utvořena ze všech politických stran kromě fašisticky orientovaných, ale neměla dlouhého trvání. 6.4.1941 obsadilo zemi  italské vojsko.

          Proti okupaci vznikl silný odpor. V některých částech vypuklo ozbrojené povstání, které přešlo k partizánskému boji. Nejvýznamnější postavou se stal Chorvat Josip Broz zvaný Tito, který organizoval partizánské hnutí a byl též jediným vrchním velitelem, který se zúčastnil přímo i bojových operací. 

          V r. 1945 vzniká Svazová republika Černá Hora, později s přídavkem socialistická, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie /SFRJ/. Prvním předsedou vlády se stal J.B.Tito. Když maršál Tito r. 1948 odmítl totalitní praktiky  Sovětského svazu  a diktát Stalina, Jugoslávie se zařadila do hnutí neangažovaných zemí. SFRJ zaváděla nový ekonomický systém založený na samosprávě. Volené dělnické rady se podíleli na rozhodování při řízení podniků  a delegovaní občané měli zastupovat zájmy obyvatel. Skutečnost však ale byla jiná, šlo jen o formální řízení na všech úrovní. Za  vlády J.B.Tita docházelo v Jugoslávii k mnohým chybám, často byli jeho odpůrci, rivalové a opoziční představitelé trestáni vězením a izolací.

            Po Titově smrti r. 1980 se začaly objevovat rozpory v mnohonárodnostním státě. Srby ovládané politbyro dosazovalo do vysokých politických  i hospodářských funkcí převážně  občany srbské národnosti, kteří opět zvýhodňovali své blízké. Srbové tak získali vliv a i osobní profit na turistickém ruchu a na dalších výnosných odvětví. Jiné národnosti však měli obtížný přístup k výhodných úvěrům, exportu nebo lukrativním zakázkám. Jadranské pobřeží se stalo výnosným artiklem, kam na sezónní práce jezdili pracovníci ze všech Jugoslávských republik, kde zajišťovali potřebné služby, ale zisk plynul do Bělehradu. Někteří Srbové úzce s pjatí s bývalým vedením v Bělehradě výhodně zakoupili pozemky, hotely a ostrovy v Černé Hoře k nelibosti Černohorců, kteří teď dělají vše proto, aby jim zde znemožnili podnikání. Když v roce 2000 byl donucen Slobodan Milošević opustit křeslo prezidenta SRJ, pro Černou Horu se osamostatnění od Srbska stává čím dál tím víc reálnější. V březnu roku 2002 byla podepsána dohoda o novém uspořádání Jugoslávské svazové republiky, která nesla jméno Srbsko a Černá Hora. Obě republiky společně sdílely obranu a zahraniční politiku. Ekonomiky, měny a celní správy měly jednotlivé republiky de facto samostatné. V referendu 21.5.2006 se občané Černé Hory podílem 55,3% rozhodli pro suverénní samostatný stát, následně jej 4.6.2006 schválil parlament a 13.7.2006 byla oficiálně vyhlášena Republika Černá Hora.